Každá třetí žena rozbije rodinu

Začněme věci nazývat pravými jmény. Rozvod jako „nový začátek“ je více než cokoliv jiného především koncem. Koncem, který třeba nemusel přijít.

V rámci objektivity je třeba dodat, že zde hovořím pouze o lidech, kteří někdy rodinu založili. A že ji stejným způsobem rozbije i každý šestý muž. Lze to jednoduše spočítat:

Dle statistik dvě třetiny návrhů na rozvod podávají ženy (nejčastěji pro „rozdílnost povah, názorů a zájmů“) a rozvodem u nás končí přibližně každé druhé manželství. U nesezdaných rodin je situace obdobná, ne-li horší (pro jednoduchost hovořme i o jejich rozchodu jako o "rozvodu"). Jestliže se tedy rozvádí polovina žen a iniciátorem jsou dvě třetiny z této poloviny, celkově jde o jednu třetinu ze všech žen. U mužů je iniciátorem jedna třetina z poloviny se rozvádějících, z celku tedy jedna šestina.

Zejména z úst žen ale slýchám námitky: „Ten, kdo dá návrh na rozvod, přece nemusí být ten, kdo rozbíjí rodinu.“ Ptám se však: Kdo tedy?

Ten, kdo druhému nafackoval? Nebo ten druhý, jehož nevěra se předtím prozradila? Nebo ten první, který už dlouho předtím přestal s druhým spát? Nebo ten druhý, který byl na prvního už roky protivný? Nebo ten první, který neustále zlobil druhého svou nedochvilností? Nebo... nebo... trochu to připomíná otázku, co bylo dřív - slepice, nebo vejce?

Nikdo není ideální a ve vztahu nastávají různé problémy z obou stran. Často takové, které byly mezi nimi už od počátku – jen je ti dva dokázali zvládat nebo se s nimi smířit. Když ale přijde jeden a řekne: „Konec, už to zvládat ani smiřovat se s tím nechci, rozvádím se,“ právě tímto krokem dělá za vztahem definitivní tečku.

Dokud je to jen mezi nimi, o tolik nejde. Když už mají děti, dotýká se to především jich. Proto bych chtěl vzdát hold těm dvěma třetinám žen a pěti šestinám mužů, kteří tu definitivní tečku za celistvou rodinou nechtějí dětem udělat.