Rozhovor: Střídavá péče očima táty a mámy

Na zkušenosti s porozvodovou péčí jsme se tentokrát zeptali současně maminky i tatínka dvou malých holčiček.

• Byla u vás střídavá péče jasnou volbou, nebo jste váhali?

Monika: Byla jasnou volbou, jelikož jsem v žádném případě nechtěla, aby děti vyrůstaly bez otce. S expartnerem jsme tuto možnost probírali již před dvěma lety, kdy se dostavila první partnerská krize, a já už tehdy souhlasila. Jak já, tak on naše děti milujeme a jsem ráda, že se chce podílet na jejich výchově a neodešel od nich. Vím, jaký vliv má na děti vyrůstat bez otce a jakou zátěž do budoucna to představuje.

Martin: Byla to jasná volba, oba děti milujeme, záleží nám na jejich štěstí a naštěstí já i expartnerka chápeme, že děti potřebují oba rodiče a že vůči dětem naprosto není fér, aby na ně dopadaly neshody mezi jejich rodiči. Takže jsme se byli schopní bez problémů na tomto domluvit.

• Jak na tuto volbu, dle vašeho názoru, reagovaly vaše děti?

Martin: Děti to vzaly až nečekaně v pohodě, společně jsme jim to vysvětlili. Aktuálně to berou tak, že prostě mají dva domovy, mezi kterými se pohybují. Samozřejmě to na ně ze začátku trochu doléhalo, ale teď nevidíme nejmenší problém, děti si užívají čas s námi oběma. Hodně důležité je, že o sobě před dětmi nemluvíme nehezky, že jim dáváme najevo svou lásku a že jsme schopní ohledně dětí bez problémů komunikovat, spolupracovat a v případě potřeby si vycházet vstříc.

Monika: Na základě rad jiného tatínka se střídavou péčí jsem v obrysech věděla, na co si dávat pozor, jak dětem situaci vysvětlit, kdy si je předávat, čemu se vyhnout. Děti to očividně zvládly velmi dobře, těší se na maminku i na tatínka. Vysvětlili jsme jim, že tatínek a maminka si přestali rozumět a že tatínek bude bydlet jinde, ale až budou mít u něj vlastní pokoj, budou vždy týden u maminky a týden u tatínka.

• Jak těžké bylo začít aplikovat střídavou péči a co ve vašem dosavadním životě jste museli tomuto přizpůsobit?

Monika: Zpočátku když jsem neměla u sebe děti, jsem to velmi prožívala, musela jsem se zaměstnat jinak, abych nepropadala depresím. Přiznám, že to asi snáším jako rodič hůř než děti samotné. Kromě jejich nepřítomnosti nedošlo k výrazným změnám. V týdnu s dětmi jsem na ně sama, ale zvládám to bez problémů. V týdnu bez dětí mám možnost jim zavolat nebo je vidět, což jsme aplikovali například v den svátku starší dcery. Rovněž jejich táta má možnost děti vidět i v době, kdy jsou u mě.

Martin: Pro mne to nebyl výrazný problém. Samozřejmě mi děti chybí, když jsou s expartnerkou, ale zase vím, že je brzo uvidím a mohu se na to těšit, současně jim mohu kdykoliv zavolat a pokud chci, tak je i vidět, vycházíme si v tomto hodně vstříc. Asi největší změna pro mne byla, že jsem se – vzhledem k tomu, že máme dvě holčičky – musel více naučit takové ty „holčičí věci“ – copánky, culíčky, sponečky… Také jsem se musel naučit se jim více věnovat v kreativní oblasti, to byla doména expartnerky. A samozřejmě se více věnovat těm organizačním věcem kolem dětí, které zajišťovala téměř výhradně ona.

• Všímáte si v průběhu střídavé péče, že byste měli odlišné výchovné metody?

Martin: Naprosto ne. I když jsme byli spolu, měli jsme na výchovu dětí shodné názory a nic se na tom nezměnilo. Navíc spolu o dětech hodně komunikujeme, takže jsme schopní se bez problémů „zkoordinovat“.

Monika: S expartnerem se snažíme o to, abychom postupovali jednotně. Stává se, že jeden druhému napíšeme, co děti "zkouší" a jak s tím naložit. Děti se přirozeně snaží situaci trochu zneužít, a tak musíme být o to důslednější.

• Jste tedy schopni dohodnout se na všem ohledně dětí, nebo nacházíte problémy, na které máte odlišný názor a nejste schopni jej spolu sladit?

Monika: Zatím jsme se na všem byli schopni domluvit. Jsme dospělí lidé a chceme jednat v zájmu našich dětí. Myslím, že si vycházíme vstříc nad rámec běžné praxe, a jsem za to ráda. Dokonce konzultujeme i jídelníček, když se například objeví nové oblíbené jídlo. Založili jsme si na Facebooku soukromou skupinu, kde sdílíme fotky dětí, aby druhý rodič viděl, co se děje. Neděláme samozřejmě online reportáže z každého dne, ale fotíme například výtvory dětí, výlety, aktuálně vypadlé zoubky starší dcery... A i to zmiňované jídlo, protože mladší dcera je poměrně vybíravá.

Martin: Jsme schopní se domluvit na všem podstatném. A to naprosto bez problémů.

• S odstupem času pozorujete nějaký vliv střídavé péče na děti?

Martin: V podstatě žádný. Jsou to stále veselé, příjemné, milé a úžasné děti. Samozřejmě se trochu pokoušejí o „ale maminka/tatínek to dovolil(a)“ nebo „já to řeknu mamince!“, ale s tím se vždy rychle vypořádáme.

Monika: Střídavou péči praktikujeme třetí měsíc, takže poměrně krátce. Děti jsou ale velmi přizpůsobivé. Přirozeně ze situace chtějí vytěžit. Starší dcera se občas snaží citově vydírat pláčem. Také očekávají "překvapení" při přechodu do druhého domova, což řešíme nikoliv dárky v podobě hraček, ale například změnou v pokojích, praktickými věcmi... Aktuálně bylo překvapením zavěšením papírové hvězdy do okna, aby Ježíšek věděl, kde bydlíme. Děti se při jejím rozsvěcování střídají. Lehce úsměvné jsou pak pravidelné čtvrteční telefonáty druhému rodiči. Záminka je zcela jasná: dřívější odchod ze školy a školky v pátek, kdy si děti přebírá druhý rodič.

• Jaké si tedy myslíte, že má střídavá péče klady a zápory?

Monika: Neshledávám na dětech negativní vliv. Je přirozené, že dochází k výkyvům nálad a obecně si myslím, že střídavou péči snáší hůř rodiče než děti. Přestože to bude znít sobecky, pozitivem je volný čas. Dny, kdy se můžete věnovat práci, sobě, přátelům, kdy naberete energii, kterou pak dáte dětem. Kdy se vám vaše děti stávají vzácnějšími a kdy se na ně těšíte. Nepřežíváte den za dnem s výhledem na to, že jste na vše sama a děti uvidí tatínka jednou za dva týdny jako tolik jiných dětí. Jsem přesvědčena, že každý z nás se dětem věnuje více, než když jsme byli spolu jako manželé.

Martin: Kladem určitě je, že když jsou děti u jednoho z nás, tak se jim snažíme věnovat na 100 % a maximálně využít čas strávený s nimi, což při běžném neustálém shonu člověk občas zapomíná. Současně se vůči nim chováme výrazně konzistentněji, méně jim ustupujeme jen proto, že „už toho máme dost“ a výchova je tak ucelenější i proto, že nesmíme zklamat druhého rodiče a musíme dodržet pravidla, na kterých jsme se dohodli. Navíc má člověk více času na plánování akcí s dětmi, vymýšlení zábavy atd.

• Jak děti reagovaly na nové partnery a jak vycházíte vy s novým partnerem druhého rodiče?

Martin: Bývalá partnerka zatím stálého partnera nemá, tak nemohu soudit, ale děti s mou novou partnerkou vycházejí výborně a ona se k nim chová stejně dobře jako k vlastním dětem, takže zde není nejmenší problém.

Monika: S přítelkyní expartnera jsem se setkala a je to sympatická mladá paní. Po pravdě jsem ráda, že si našel někoho se zkušenostmi s dětmi. Děti mají tetu rády, hodně spolu tvoří, její vliv na děti vnímám pozitivně. Sama partnera nemám, nechci hledat vztah za každou cenu, jen aby děti měly dva "kompletní" domovy. Chce to svůj čas.

• Zdá se, že vše u vás probíhá téměř idylicky. Přesto jste nás požádali, abychom v rozhovoru neuváděli vaše skutečná jména. Proč?

Monika: Kvůli militantním matkám a odpůrcům střídavky.

Martin: Mým posledním zájmem je čelit jakémukoliv narušení soukromí mého a zejména našich děti. Zvláště s ohledem na to, jak vyhrocené emoce se kolem střídavé péče mohou projevovat na obou stranách "barikády".

Vaše přání jsme respektovali a přejeme vám i dětem, ať se vám daří co nejlépe. A nám všem, aby podobné obavy a předsudky vymizely a střídavá péče konečně začala být běžně vnímaná jako to, co opravdu je - nejlepší možné uspořádání po rozchodu rodičů.

Spoluautorkou rozhovoru je Doris Kaliničová. Převzato z portálu Střídavka.