Nevěrný Václav Havel a věrná Iveta Bartošová

„Bohém a dost čilý proutník.“ Tak nazval jeden víkendový magazín našeho bývalého prezidenta. Lidé se mohli porochnit v příbězích bývalých milenek, moralisté si zanadávali, někdo skrytě záviděl.

Někdo si ale možná všiml i toho, co říkal o vztahu Václava a jeho zesnulé ženy Olgy její bratr: „Jsou víc sourozenci než manželé. Jsou víc přátelé. Jsou do sebe úplně vrostlí. Jako dva stromy...“

Nešlo si nevzpomenout, jak se o manželské „superlásce“ vyjadřoval Miroslav Plzák: „... toliko se pro svou neokázalost a zamlklost nedere dopředu, a proto bývá překřičena vlajkonoši lásky kanibalské.“

Plzák také jednou napsal: „Řeknou-li si manželé: ‚Podívej se, miláčku, zplodíme dítě, a ať se stane cokoli, zůstaneme spolu tak dlouho, dokud to bude ten nevinný tvor potřebovat,‘ vyřkli předsevzetí, jež by mohlo být základem jejich manželské superlásky.“

Manželé Havlovi žádné děti neměli. Přesto - a přes všechny nevěry, které byly na obou stranách - spolu zůstali. Jak se dnes říká snad už jen v kostelech a v pohádkách, dokud je smrt nerozdělila.

Hierarchická polygamie versus sériová monogamie

Mnoho lidí dnes spolu děti má, a stejně se rozcházejí. Vždyť jdou za hlasem svého srdce (nebo jiného orgánu), a proto je přece nutné a „férové“ se rozejít s dosavadním partnerem. Hlas těchto orgánů samozřejmě časem ochabne, takže se koloběh může opakovat znovu. Odborně se tomu říká sériová monogamie.

Výsledkem sériové monogamie jsou děti vyrůstající v rozvrácených rodinách. Není-li mezi rodiči střídavá péče, děti tak často navíc přicházejí i o jednoho z rodičů. Na jeho místo postupně nastupují různí „strýčkové“, případně „tety“.

Děti jsou pak přesvědčovány, že druhého rodiče vlastně už ani nepotřebují. Někdy to dojde tak daleko, že zmatené dítě samo dojde na sociálku a tvrdí, že „už tátu nechce nikdy vidět, že se chce jmenovat Pomeje a jestli ho otčím může adoptovat“.

O dva roky později, když Pomejeho odvál čas a Iveta Bartošová spáchala další sebevražedný pokus, byl Artur konečně svěřen do péče vlastního táty. Sám s tím prý souhlasil.

Bartošová možná nikdy nebyla svému partnerovi nevěrná. Tomu, se kterým právě byla. Nikdy ale nedokázala zůstat ve vztahu, který se z původní euforie dostal do klidné a „nudné“ partnerské fáze. Artur tak v průběhu svého dětství měl tu čest poznat kromě Pomejeho a italského hraběte řadu dalších „strýčků“.

Není jednoduché zůstat doživotně věrný. Ale nahrazovat nevěru sériovou monogamií je jen cesta z bláta do louže.

Článek byl publikován také na serveru Psychologie.cz