Kolik lidí musí zemřít, aby se problém začal řešit?

Rizikový prodej nekvalitního alkoholu není ničím, co by se u nás objevilo teprve v poslední době. O tomto problému se všeobecně ví. Teprve řada mrtvých však vede k tomu, aby se snad začal řešit. A tím nemyslím zavedení prohibice. To je (doufám) jen dočasné opatření, než se otrávené nápoje dohledají a stáhnou z trhu.

Řeč je ale o systémových změnách. Zákaz prodeje alkoholu v automatech. Zvýšená kontrola nelegálních výrobců. Jasné vymezení kompetencí státních orgánů. Zákaz dovozu metanolu a jeho nahrazení v průmyslu etanolem. Nebo alespoň stejné zdanění obou...

Nechci hodnotit, která z těchto opatření jsou lepší a která horší. To nechť posoudí povolanější. Typické však je, že takové návrhy padají od soukromého profesního sdružení – Potravinářské komory ČR. Od státu, který si pro naši ochranu platíme, toho kromě prohibice moc slyšet a hlavně vidět nebylo. Prevence je přitom lepší než hašení požárů.

To jen dokládá, že stát je špatný hospodář, který si svou čeládku moc nechrání. Neměl by se proto plést tam, kde to není nutné. Pokud se však už někam plete, měl by se aspoň snažit to dělat dobře.

Dokáže to ale sám od sebe? Stát při rozvodu oddělil olympionika Josefa Odložila od jeho syna. Ten, vychovávaný svou matkou Věrou Čáslavskou, svého otce zavrhl a posléze zabil. To se stalo v roce 1993. Změnilo se od té doby něco? Přestal stát podporovat masivní oddělování dětí od jednoho z rodičů? Zákon se sice trochu změnil, soudní praxe nikoliv.

Děti týrané v kuřimské kauze nemohl ochránit jejich otec, protože ho matka od nich odstavila. V roce 2010 pak spáchala sebevraždu nešťastná Jana Komárková. I jí předtím matka léta bránila, za podpory úřadů, vídat se s otcem. Ani potom se v přístupu státu nic nezměnilo. Odpověď na otázku položenou v titulku by tedy mohla znít:

Musí zemřít více než 10 lidí, krátce po sobě a hlavně – zprávy o tom musejí být na prvních stránkách médií.

Poškození a mrtví do té doby mají smůlu.