Když rodiče nejsou spolu

Často slýcháme, že děti potřebují stabilitu. Co ji však dětem dává? Výzkumy psychologů dokládají, že základním stabilizujícím prvkem pro děti, a především pro ty nejmenší, jsou rodiče. Ti jim dokáží dát největší pocit jistoty, bezpečí, být jim oporou a rozvíjet je. Výjimky samozřejmě existují – jistě jsou děti, z nichž vyrostly spokojení, šťastní a úspěšní lidé i v dětském domově. A děti, které u svých rodičů trpěly například týráním a následky si ponesou po celý život. Takové výjimky však jen potvrzují pravidlo, ale nestávají se jím (jak se nám někdy snaží namluvit zastánci rozvolnění rodinných vazeb).

Výzkumy psychologů potvrzují i to, že stejně důležití pro děti jsou oba rodiče, což platí také i pro ty nejmenší. Každý z rodičů dává dítěti už od kojeneckého věku svůj, z určité části nenahraditelný vklad do života. I z této nenahraditelnosti najdeme samozřejmě výjimky například v podobě tyranských rodičů. Ty ovšem ani v tomto případě nejsou pravidlem platícím pro normální běžné rodiny, takovým, které by ospravedlňovalo zachovávat dětem jen jednoho rodiče. Přestože i zde se z výjimek snaží udělat pravidlo například feministické kruhy a opatrovnická justice.

Dva rodiče jsou víc než jeden domov

Z těchto zjištění psychologů vyplývá, jak mimořádně důležité je dětem zachovat oba rodiče jako základ pro jejich stabilní a zdravý vývoj. Takovou stabilitu jim nedává připoutání se k jednomu místu, k nějakému prostoru, ale k živým lidem, ke svým nejbližším. Proto mohou být stěhující se děti diplomatů, ale třeba i kolotočářů, spokojené a šťastné. Naproti tomu dětem žijícím na jednom místě jen s jedním rodičem obvykle bytostně schází druhý rodič a tato mrtvolná stabilita „jednorodičovství“ se jen málokdy dá nazvat štěstím. Tyto děti si obvykle nesou špatné vzorce chování i do svých budoucích partnerských vztahů, čímž se rozvodová patologie jen rozšiřuje.

Tím, kdo v současné době chybí dětem mnohem častěji, je otec. Dle statistik amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb (česká data nejsou sledována) jsou děti vyrůstající v rodině bez otce významně ohroženy těmito riziky:

• 5krát větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu
• 32krát větší pravděpodobnost, že utečou z domova
• 20krát větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování
• 14krát větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění
• 9krát větší pravděpodobnost, že nedokončí školu
• 10krát větší pravděpodobnost, že upadnou do závislosti na drogách
• 9krát větší pravděpodobnost, že skončí v převýchovném domově
• 20krát větší pravděpodobnost, že skončí ve vězení

Chceme opravdu děti těmto rizikům vystavovat? Nebylo by přece jen lepší zachovat dětem mámu i tátu, i za cenu většího nepohodlí rodičů? Nezapomínejme, že rozvod nebo rozchod rodičů je „řešením“ pro rodiče, ne pro děti. Ty si obvykle nic takového nepřejí a především nechtějí ztratit ani jednoho z nich. Pokud se oháníme „zájmem dítěte“, měli bychom myslet především na tento zájem.

Jak zachovat rodinné vazby?

Bývám někdy označován za propagátora střídavé péče za každou cenu. Není tomu tak. Jistě jsou v určitých (ale opravdu jen zřídkavých) případech rodiče, jejichž výchovné působení dětem zjevně víc škodí, než prospívá. Pak jsou tu rodiče, kteří své děti opustili a o jejich výchovu zájem nemají. Za takových okolností střídavá péče nepřipadá v úvahu a děti bohužel o jednoho (někdy i o oba) rodiče přicházejí. Většina normálních lidí však své děti může a chce vychovávat. Proč je tedy od jejich dětí odstavovat? Problémy, spojené se zachováním péče obou rodičů, jsou spíše technického rázu a jsou bohatě vyváženy lepší psychickou i sociální pohodou dětí.

Rozhodně také nepropaguji střídavou péči jako alternativu úplné rodiny, ale jen jako alternativu škodlivého „jednorodičovství“. Pokud to jde, zachovejme prosím dětem to, co se za staletí osvědčilo nejvíce: úplnou rodinu s tátou a mámou pohromadě. Já vím, je to někdy hodně těžké. Ale podíváme-li se na životopisy lidí, kteří spolu žili celý život, jen málokdy to byla procházka růžovým sadem. Stejné, často i horší komplikace však nakonec potkávají lidi, když si najdou nový vztah. Jde tedy v podstatě o to, zda dokážeme problémy řešit, nebo se s nimi aspoň smířit, či před nimi raději utečeme a naivně si myslíme, že jinde nebudou. Budou.

Dovolím si proto na závěr ocitovat životní moudro, které párům procházejícím krizí radí maminka šesti dětí, paní Marie Tesárková:

„Znovu se rozhodni milovat, a to svou vůlí. Třeba proti citům, pocitům, zkušenostem a hlavně proti své hrdosti.“

Ať se to v případě problémů podaří i vám.

Převzato ze Střídavky