"Z okolnosti, že nezletilý byl předběžným opatřením předán do péče matky, vyplývá, že je to matka, která rozhoduje o tom, do jaké školy nezletilý nastoupí, neboť nástup dítěte do I. třídy je třeba považovat za běžnou záležitost."
Toto je třetí z devíti výroků nominovaných do soutěže Žblebt roku 2013. Plzeňská soudcovská trojice zřejmě myšlenkově zastydla v dobách svého dětství a mládí. V té době se Ivuška, Miluška a Karlíček učili, že vedoucí silou ve společnosti je komunistická strana, a zákon o rodině z roku 1963 konstruoval podobné postavení matek. Hovořil o „podpoře matky i dětí“ a ochraně a veškeré péči, kterou má společnost poskytovat mateřství. Nikoliv rodičovství (a už vůbec ne otcovství).
Dnes jsme ale naštěstí o několik desetiletí dále, čehož si tato trojice zřejmě nestačila všimnout. Proto neuškodí připomenout si znění zákona o rodině platné v roce 2013:
§ 34 odst. 1: Rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům.
§ 49: Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti, rozhodne soud.
Výkon rodičovské zodpovědnosti tedy není závislý na tom, jak je stanovená forma péče o dítě. To je klíčové pravidlo. Forma péče v zásadě určuje „jen“ to, kolik času bude dítě trávit s tím kterým rodičem. Ne, že by to nebylo důležité, naopak. Osobní péče a výchova je nenahraditelná. Nicméně rodič, který má dítě v péči sebevětší podíl času, nemá právo o jeho záležitostech rozhodovat o nic více než druhý rodič. A když se ti dva na podstatných věcech neshodnou, konečné slovo nepatří rodiči s výlučnou péčí, ale soudu.
Ano, řada rodičů se v praktickém životě chová jinak - jako výluční vlastníci dítěte či naopak na svou rodičovskou zodpovědnost rezignují. Mnoho jich ani neví, co zákon říká. Nevědí to dokonce ani některé sociální pracovnice (možná někdy spíš nechtějí vědět). Vrcholem ignorace však je, když zákon neznají soudci.
Výběr vzdělávacího zařízení je přitom typickou ukázkou podstatného rozhodnutí v životě dítěte. Jaké by už pro něj mělo být důležitější? Možná právě kvůli ignoraci plzeňských soudců to do nového občanského zákoníku, účinného od roku 2014, jeho autoři raději výslovně napsali:
§ 865 odst. 1: Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
§ 877 odst. 1: Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.
§ 877 odst. 2: Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.
Doufejme tedy, že školení nového občanského zákoníku zanechá v hlavách plzeňských soudců alespoň nějakou stopu. Krajský soud v Plzni je totiž už dlouho proslulý dosti svérázným výkladem rodinného práva. Například tím, že aby mohl otec o potomka pečovat, musela by matka dítě ohrožovat na zdraví nebo na životě.
Krajské soudy hrají zásadní roli v rodinných sporech. Jako odvolací orgány jsou jejich konečnou instancí. Dovolání ve věcech péče o dítě není možné a ústavní stížnosti náš slavný Ústavní soud šmahem odmítá. Klíčovou roli krajských soudců však mnoho lidí nevnímá. Možná proto, že rozhodují v tříčlenném senátu a jsou tak méně „viditelní“, než kdejaká hloupá okresní soudkyně.
O to více mohou být nebezpeční lidským osudům.
Další výroky nominované do soutěže Žblebt roku si můžete přečíst zde a hlasovat o nich.
Převzato ze Střídavky
