Dvacet ztracených let

Petr nikdy nepoznal svého tátu. Prý od mámy odešel, ještě když byla těhotná, a pak už se o Petra vůbec nezajímal...

Když končil střední školu - právě se připravoval na maturitu - jednou ho venku zastavil soused: „Hledal tě tady tvůj táta.“ V Petrovi hrklo. Můj táta? On o mě stojí? Hned se na tátu šel vyptat mámy, ale ta o něm nechtěla vůbec mluvit. Ošklivě se pohádali.

Petr chtěl svého tátu poznat, ale nevěděl, jak to udělat. Napsal aspoň do televize, do pořadu „Pošta pro tebe“. Věděl, že se tam někdy potkají lidé i po mnoha letech. Dlouho se nic nedělo, málem na to už zapomněl. Za půl roku ale přišel dopis - zvali ho na natáčení. A tam ho poprvé uviděl... svého tátu. A nestačil žasnout.

Táta s mámou žili spolu, ještě když se Petr narodil. Nikdy od mámy neodešel - odešla ona od něj, když byl Petr ještě miminko. Odstěhovala se na druhý konec republiky a nechtěla, aby táta za Petrem ani jezdil. On se o to mnohokrát pokusil, ale nikdy mu Petra nedala. Soudy nijak nepomohly.

Pak už neměl peníze, aby stále marně jezdil. Tak aspoň psal Petrovi dopisy. Ty se mu ale vždy vracely neotevřené zpátky. Balíček starých dopisů předal Petrovi ještě ve studiu.

Petr, největší tvrďák ze třídy, se při jejich čtení rozbrečel... „Táto!“ ... Ztratili skoro dvacet let. Dvacet let, co táta se synem nebyli spolu. Ten čas jim nikdo nevrátí...

Kam spěje společnost, která podporuje rozvracení rodin a odděluje děti od otců? Jak dlouho si to ještě necháme líbit?