Nedávno mi napsala jedna žena, která nechce žít s otcem svého dítěte, ani se s ním podělit o výchovu. Má pro to i pseudovědecké „vysvětlení“:
„Největší problém je, že dítě si vytváří specifickou citovou vazbu, tzv. „attachment“, k jednomu člověku, a to většinou k tomu, kdo o něj nejvíce pečuje. Nemyslím si, že je tedy ideální, aby se tato osoba střídala po týdnu či po 14 dnech.“
Nelogičnost tohoto „důvodu“ je vidět nejlépe na příkladu úplných rodin, v nichž o děti pečují oba rodiče podobnou měrou. Ke komu z nich si pak dítě vytváří „specifickou citovou vazbu“? Nejsou náhodou vazby na oba rodiče specifické, protože každý mu dává trochu něco jiného? A vadí snad dítěti, že se „nejvíc pečující osoba“ střídá třeba po hodině? S maminkou udělá úkoly, tatínek pak přečte pohádku na dobrou noc...
Podle logiky této paní by ovšem bylo nejlepší z úplných rodin vždy jednoho z rodičů separovat. Aby dítě nemělo narušenou „specifickou citovou vazbu“ k jednomu člověku... Ostatně rozbití rodin pod heslem „osvobození žen“ je to, o co se dlouhodobě snaží radikální (často lesbické) feministky. A tím, kdo má být pod různými pseudovědeckými záminkami od dětí separován, je zásadně otec.
Sobecký, vlastnický přístup k dítěti však někdy krásně vypluje na povrch i mezi odborně znějícími „důvody“. Tak i dotyčná paní svou „argumentaci“ završila:
„Já si holt přeji, aby dítě bydlelo se mnou. Otec si ho může brát o víkendech či na prázdniny.“
Tuto v pozadí stojící sobeckost bychom měli mít na paměti, když uslyšíme nějaké „vědecké“ důvody, proč dítě separovat od otce. A neustupovat jí. V zájmu dětí.
P.S.: To, že v článku citovaná paní je lesba, která chce otce svého dítěte prakticky jen za účelem jeho zplození, uvádím jen jako dodatek. Není to příliš podstatné. Podobně se totiž chovají i některé heterosexuálky.
