Děti patří rodičům, ne homosexuálním partnerům

Křepčící polonazí invalidé v houpavém rytmu řičící hudby divoce popojíždějí na svých vozících po plošinách alegorických vozů jedoucích Prahou. „Jsme normální!“ vykřikují. Na vozech se skví nápisy: „Svěřte nám auta s pedály, máme právo je řídit jako ostatní lidé!“

Invalidé nic takového nedělají. Se svými odchylkami neexhibují, neprohlašují je za normalitu a respektují omezení, která jsou dána jejich handicapem. Mnozí z nich si zaslouží úctu, ne za svou odchylku, ale za to, co v životě dokázali.

Mnozí gayové a lesby také. Část z nich se však chová tak, jak je popsáno v úvodu. A s nimi i někteří heterosexuálové, jako je Dienstbier, kteří si z prosazování zvláštních „práv“ homosexuálů udělali dobře placenou agendu. Spolu s bojem za výhody vydupávané feministkami (není náhodou, že v „průvodech hrdosti“ tito chodí společně – viz studie).

To je tvůj máma, to je tvoje táta

Současným požadavkem nárokovaným homosexuálními aktivisty - označovanými též jako homosexualisté - je adopce dětí. Salámovou metodou prosazují zatím (!) jen adopci dětí jejich homosexuálního partnera či partnerky. Veřejnost je přesvědčována idylickými obrazy šťastné „rodiny“ se dvěma mámami či dvěma táty.

Ty obrazy jsou samozřejmě falešné. Už proto, že příroda tak nějak zařídila, že každý vyšší živočich má jen jednu mámu a jednoho tátu a z každého z nich polovinu genetické výbavy. Druhý z homosexuálního páru je tak vůči dítěti vždy cizím člověkem, svázaným s ním nanejvýš nějakou sociální vazbou.

Je ovšem snahou, aby se zapomnělo, že svou skutečnou mámu nebo skutečného tátu dítě někde má. Lesbická matka Tereza Mikšaníková dokonce v rozhlasu prohlásila: „Není tam žádný biologický otec, byl tam jenom biologický materiál.“

Ničení přirozených vazeb

Děti vychovávané homosexuálními páry nejsou zdaleka tak šťastné, jak se homosexualisté snaží prezentovat. Často hovoří tak, jako jedno děvče žijící s dvěma lesbami: „Většinu času trávím u mé nejlepší přítelkyně. Jsem s jejím tatínkem, kterého jsem já nikdy neměla. ... Neznám mého otce a ani ho nikdy nebudu znát. Je to zvláštní, ale chybí mi.“ (zdroj)

Ničení přirozených rodinných vazeb a jejich nahrazování umělými je znakem sociálního inženýrství, tvorbou „nového světového řádu“. Místo toho, abychom prosazovali povinnost uvádět do rodného listu dítěte vždy oba rodiče, aktivisté naopak chtějí jednoho z nich rovnou nahradit homosexuálním partnerem. A dítě tak už od narození o vlastního rodiče připravit.

Advokát Hasenkopf nedávno napsal: „Jde o to, že lesba roztáhne nohy nějakému kamarádovi, zapomene mu říct, že vysadila antikoncepci, ten pak ani neví, že je otcem, nebo ho ta zrůda prostě zapře. ... Tohle už není spor mezi homosexuály a heterosexuály, ale mezi lidmi a zrůdami.“

Plně s ním souhlasím.