Artur Štaidl. Kolik bude dalších?

„Kdyby byl syn u mě, tak mohl už hrát báječně na klavír a umět tři světové jazyky. S Ivetou ztratil tolik let a v patnácti letech to bude velmi těžké nějakým způsobem dohánět,“ uvedl v nedávném rozhovoru Arturův otec Ladislav Štaidl.

Kolik dalších otců si říká něco podobného? Kolik dětí bylo svěřeno matkám jenom proto, že jsou matky? Bez ohledu na to, že je otec jako osobnost převyšoval a mohl tak svým dětem dát mnohem víc? Proč také není výrazně častěji nařizovaná střídavá péče, která dětem zachová oba rodiče? Takových otázek bychom si mohli položit řadu.

Soudkyně, řídící se stále socialistickým heslem „děti patří matce“, připravují děti o otce jak na běžícím pásu. Jak v reklamě na becherovku: důvod se vždycky najde. Jen v roce 2010 tak skončilo 27 121 českých dětí.

Odhadem tu tedy dnes máme milion lidí různého věku, ze kterých rozvodový průmysl udělal v dětství polosirotky. Mnoho z nich si nese tento vzorec chování dál a i jejich vlastní rodiny se rozpadají. A někteří si dokonce myslí, že je to tak správné. Paní Vojtová z Chebu, která se živí jako poradkyně „při přípravě rozvodů a soudů o děti“, mi napsala:

„Udržet vztah v zájmu dítěte??? No, než se trápit doma s blbcem nebo krávou... myslím povšechně, raději se rozvedu...“

Možná že nějaká taková paní Vojtová radila i Ivetě Bartošové. Výsledkem bylo nakonec i to, že Artur v roce 2009 navštívil sociálku a prohlásil, že nechce mít se svým otcem nic společného a chce se jmenovat Pomeje.

Ladislav Štaidl k tomu říká: „Když ženská popadne syna ve dvou letech a uteče s ním pryč, tak tomu se nijak nedá zabránit a ty následky jsou smutné. ... Zplodil jsem syna, o kterého jsem se nedokázal postarat jako o své tři děti. Tedy mi to spíš nebylo umožněno.“

Nakonec tedy bylo. Po 13 letech. Těch nejdůležitějších letech v Arturově životě, kdy se formuje lidská osobnost, rozvíjí se intelekt a další schopnosti...

Kolik dalších živých pomníčků své práce si postaví hloupé a zaujaté soudkyně?