Richard Dawkins je obyčejný moula

a hňup, který rád a často plká o věcech, kterým zcela prokazatelně nerozumí - napsal jsem v diskusi u jednoho dnešního blogu. Dawkins má velkou obec příznivců a roztleskávačů, takže není divu, že mě jeden diskutér vyzval, abych své tvrzení dokázal. Tož zde máte důkaz.

Dawkinsova argumentace je dost záludná - míchá pravdy, polopravdy a vlastní fabulace způsobem, že nepozorný nebo neznalý čtenář mu snadno nalítne na špek. Navíc jeho rétorika je značně sebevědomá a vydává vlastní smyšlenky jako hotovou věc, takže čtenář snadno získává pocit, že to tak opravdu asi bude. Nyní předložím důkaz, že tomuto autorovi se dá věřit máloco, že člověk musí být při čtení jeho publikací obzvláště obezřetný.

Důkazní materiál: Slepý hodinář, kapitola 6., Počátky a zázraky.

Tuto kapitolu považuju za největší snůšku nesmyslů v rámci celé knihy. Zaměřím se na jeho pojetí pravděpodobnosti. Předpokládám, že většina čtenářů má aspoň základní ponětí o tom, co to pravděpodobnost je a jak ji lze spočítat. Začnu hvězdnou citací jeho pojetí:

"Začněme tím, že pojmenujeme pravděpodobnost vzniku života na jakékoliv náhodně zvolené planetě určitého typu, ať už je tato pravděpodobnost jakkoliv malá. Budeme jí říkat pravděpodobnost spontánního vzniku čili PSV. Dojdeme k ní, ponoříme-li se do svých učebnic chemie nebo budeme-li v laboratoři pouštět jiskry skrze rozumně namíchanou směs atmosférických plynů a pak spočítáme pravděpodobnost spontánního vzniku replikujících se molekul v typické planetární atmosféře. Dejme tomu, že náš nejlepší odhad PSV je nějaké opravdu velmi malé číslo, řekněme 1 : 1 000 000 000. To je pravděpodobnost očividně tak malá, že nemáme nejmenší naději zopakovat tak fantasticky zázračnou událost, jako je vznik života. [...] Podle jistého odhadu existuje 100 miliard miliard planet. To je 100miliardkrát více než už tak velice nízká PSV, kterou jsme předpokládali. [...] A to stačí Bohatě! Zázrak se nám po pár výpočtech změnil v praktickou možnost."

Co potřebujeme k tomu, abychom mohli nějakou pravděpodobnost počítat? No, je to jednoduché - nějaký referenční vzorek a validní vstupní hodnoty. Jaká je pravděpodobnost, že vám spadne na hlavu střešní taška? Prvním nutným předpokladem je, že musí existovat aspoň jedna střešní taška. A to ne libovolně kdekoliv, ale v takové vzdálenosti, že se k vám může nějakým fyzikálním způsobem dostat. Pokud bude například v Austrálii, pak můžete vymýšlet všemožné hurikány a kdoví jaké další obskurnosti počasí, ale střešní tašku sem prostě nedostanete, nemá praktickou šanci dostat se přes rovník. Vlastně ani ne příliš daleko od pevniny. V reálu docela postačuje, budete-li se procházet v našich končinách lesem dostatečně daleko ode všech obydlí, pak jsou podmínky takové, že zabývat se pravděpodobností pádu střešní tašky na hlavu nemá žádný význam. Přijde-li nenadálý orkán, který by snad mohl odnést tašku daleko, nejspíš se před ním schováte tak, že takovou pravděpodobnost automaticky vynulujete.

Ale kdyby vás přece jen bavilo zabývat se touto myšlenkou, musíte znát takové údaje, jako je možná síla větru, který můžete v dané oblasti očekávat, dobu, po kterou vítr vydrží (má souvislost také se členitostí krajiny, která ovlivňuje směr i sílu větru), zda má dostatečnou sílu na utržení tašky a jak daleko ji může donést, množství střech v rizikové vzdálenosti. Tyto údaje musíte znát, ne si je vymyslet. Jinak váš "výpočet" nebude výpočet, dokonce ani kvalifkovaný odhad, ale jen zbožné přání. Jiná situace ovšem nastává, pohybujete-li se městem kolem domů, které mají střechy v havarijním stavu (a na nich pochopitelně tašky) - tam má smysl pravděpodobnost počítat, přičemž v této situaci můžete klidně řadu okolností nutných pro předchozí případ zanedbat. Zde se naopak bude hodit znalost statistiky předchozích pádů tašek se střech a znalost kritických míst, kam mohou dopadnout.

Když si přečtete Dawkinsův výpočet, zjistíte, že ten člověk vlastně neví vůbec nic. Nemá žádná ověřená data, jen jakési vágní odhady. Také evidentně naráží na pokus pánů Millera a Ureye z roku 1953, kterým se podařila v laboratoři za specifických podmínek samovolná syntéza aminokyselin. Později se však zjistilo, že tudy cesta k životu nevede. Ale to je nepodstatné. Podstatné je, že vlastně ani neznáme (tím spíše ne v době, kdy to Dawkins psal), jaké jsou ty vhodné podmínky pro vznik života a kde všude by se mohly vyskytovat. Jsme v situaci, kdy počítání takové pravděpodobnosti nemá naprosto žádný smysl, a to ani jako intelektuální cvičení. Protože výsledky budou vždy přímo závislé na tom, jaké vstupní předpoklady si vymyslíme.

Aby Dawkins ještě více podtrhnul své hňupství, o něco dále přišel s touto úvahou:

" ... třeba když se nám zdá o nějaké konkrétní osobě poprvé za celá desetiletí, pak se probudíme a zjistíme, že dotyčná osoba té noci zemřela. ...jejich pravděpodobnost však měříme v pouhých pikolistionech."

Já nevím, jak vy, ale slyšel jsem celou řadu podobných svědectví. A přímo jsem zažil více situací, kdy jsem na někoho myslel a on mi poté zatelefonoval (případně obráceně, a to jsme se s dotyčným neviděli například několik měsíců, nebo dokonce i let). Z osobní zkušenosti vím, že se takové situace stávají, jejich pravděpodobnost je tedy - sice nevím jaká a spočítat ji neumím, ale je reálně nenulová. Data pro takový výpočet existují a jsou relativně snadno dostupná (stačí se poptat dostatečně velkého vzorku lidí).

Podobně stavěné konstrukce používá Dawkins dost často, takže mu opravdu nelze věřit nic. Člověk by musel být odborníkem v dané oblasti, aby dokázal oddělit realitu od fabulací.