Proč mám dojem, že o důchodové reformě rozhoduje banda magorů?

Abych předešel nedorozuměním, sděluji následující. Jsem již ve věku, ve kterém bych byl kdysi dříve v důchodu. Zároveň však zastávám názor, že člověk má pracovat, dokud může. Tedy jsem i pro posunování důchodového věku. ALE...

Někteří tvrdí, že nic před ALE neplatí. Není to pravda. Platí, ovšem podmíněně. Za ALE mohou následovat podmínky, za kterých platí tvrzení před tím. Rozhodně to platí pro tento blog. Tou podmínkou je, že holé prodlužování důchodového věku bez zásadní změny celé řady dalších parametrů považuji za zločin. Tím nemyslím nějaké drobné úpravy, jako například úlevy na sociálním pojištění. Myslím tím opravdu zcela zásadní přenastavení celé řady zákonů, jednotlivosti rozeberu dále. Asi je zřejmé, že některé možnosti jsou společensky neprůchozí, ale i z nich plyne nějaký jiný důsledek, který je nutné řešit. Na druhé straně je myslím patrné, že bez zásadních změn se systém zhroutí a velká část populace upadne do chudoby.

Vodítkem nám budiž věková struktura obyvatel, kterou najdete zde.

Podivuju se nad přesvědčením některých lidí, že mají cosi jako právo na důchod ve věku, kdy jsou ještě zdraví a relativně plní sil. Tedy přeloženo – kdy si ještě mohou plně užít čas, kdy nemusí chodit do práce a zdravotní stav jim dovolí dělat ještě všemožné vylomeniny, avšak už za peníze jiných. Já považuju za nemravné, pokud je někdo v důchodu delší dobu, než po jakou do systému přispíval. Nemravné vůči těm, kteří mu důchod platí. Za férové bych považoval, pokud je člověk v důchodu přibližně třetinu doby, po kterou živil jiné důchodce (tedy platil si důchodové pojištění). Pokud si někdo chce užít důchodu dřív, měl by si na něj uspořit jinak. Státní důchodový systém považuju jako pojistku pro dobu, kdy už nejsem schopen se živit vlastní prací. Pak je lhostejné, zda ta doba přijde v 55 nebo třeba v 70 letech.

Variantou k takovému přesvědčení (jít do důchodu v plné síle) je systém, který provozovali komouši. Drahá léčba byla jen pro pracující a pokud závažně onemocněl důchodce, nechali ho zemřít. Na drahou léčbu prostě už neměl nárok. Tím se udržoval důchodový systém v udržitelném stavu. Takže kdo by chtěl jít do státního důchodu dřív (rozuměj: v době, kdy je ještě schopen se uživit vlastní prací), mohl by to vyměnit za vzdání se nároku na drahou léčbu v případě, že ho postihne například rakovina. Nevím, kolika lidem by se takové řešení líbilo.

Když čtu dojemné nářky odpůrců prodlužování důchodového věku (bavme se nyní o aktuálně diskutované hranici 68 let), musím se smát nad argumentačními fauly. Například nám vnucují představu osmašedesátileté servírky, kterak se plouží po place. Pomineme-li drobnou nepřesnost, že ploužit se bude ještě v 67, ale v 68 už bude v důchodu, pak je tu jiná, zcela zásadnější skutečnost. Kolik znáte servírek, které po padesátce běhají dvanáctihodinové směny v hospodě? Asi jich moc nebude, že? Kdepak je ta lepá pětatřicítka, která vás před 20 lety obsluhovala ve vaší oblíbené hospodě? Kampak se nám mrška poděla? Možná jste ji tam potkávali ještě před deseti lety, ale dnes po ní není ani vidu, ani slechu. Dnes je jí nějakých 55 a ve starobním důchodu zaručeně ještě není. Pokud není na sociální podpoře, nejspíš dělá jinou, méně náročnou práci. A tak je to se všemi náročnými činnostmi. Vnucování představy, že člověk musí dělat nějakou těžkou práci celý život je obyčejný faul. Rubání se sbíječkou v hlubinném dole sotva vydržíte nad padesátku. A pokud se o to někdo pokouší, lze ho nazvat sebevrahem, který se rozhodl, že se důchodu dožít za žádných okolností nechce.

Platí, se se zvyšujícím se věkem klesá výkonnost. A čím vyšší ten věk je, tím rychleji výkonnost klesá. Já jsem programátor. Někoho možná napadne, tomu Hlinkovi se to kecá, sedí si hezky v teple v kanclu a největší námahou je dojít si do kuchyně pro kafe a při tom cestou nezakopnout. No, je to dost laická představa. Programování je také pěkná dřina, jen se zatěžuje mozek místo svalů. Kdo mi nevěří, může si to sám vyzkoušet. Kde jsou ty časy, kdy jsem dal dvanáctku, a ani jsem se moc „nezapotil“. Dnes už nezvládám ani osm hodin práce. I když, pokud mám opravdu dobrý den, těch 8 hodin za den dám, ale pravidelně každý den už nikoliv. Po přibližně 6 hodinách už jde efektivita mé práce do kopru. Předpokládám, že někdy v 65 to bude výrazně horší a pokud budu ještě schopen programovat, asi nedám víc než 4 hodiny za den. Pokud schopen nebudu, najdu si jinou, méně náročnou práci.

S uvedeným je však spojený jeden nepříjemný faktor – s poklesem výkonu klesá i příjem. V některých profesích ten pokles už může být tak významný, že se za současných podmínek nevyplatí pracovat. Tedy je nutné změnit podmínky (legislativu) tak, aby se lidem vyplatilo pracovat co nejdéle mohou. A samozřejmě se to musí vyplatit i zaměstnavatelům. Což při současné velmi rigidní úpravě pracovního a sociálního práva nemůže fungovat.

Diskuze na téma, že některé náročné profese by mohly získat možnost dřívějšího odchodu do důchodu považuju za fatální selhání rozumu. Protože o co jde? O to, že při některých profesích se člověk zhuntuje rychleji než u jiných. Jenže to vyvolá dost velkou nespravedlnost, protože některé (také) náročné profese do seznamu zahrnuty nebudou. Proč se tedy nediskutuje spíše nad tím, že významnou roli na posouzení možnosti dřívějšího (než v 68 či dnes 65) odchodu do důchodu by měl hrát individuální zdravotní stav? Zdraví už člověku nedovolí živit se vlastní prací, tak pokud odvedl nějaké povinné pemzum příspěvků do systému, může jít do plnohodnotného důchodu. Třeba i v 55. Jen by bylo třeba zajistit, aby o tom nemohl rozhodovat pouze jeden obvoďák, pak by docházelo k masivnímu zneužívání.

Vláda „uklidňuje“ vyplašence tvrzením, že chystaná reforma se týká až lidí, kterým je dnes tak 30 až 40 let. Jenže pokud se podíváme na výše uvedený graf, reforma by se měla dotknout už lidí, kterým je 40 až 50 let. To jsou tzv. Husákovo děti a ti až přijdou do důchodu, následné málo početné generace se pěkně zapotí. Což také může znamenat, že pracovat bude muset každý, kdo bude moct. Lenochy k tomu sice nejspíš bude nutné nějak přinutit, ale jak se říká, hlad je nejlepší kuchař. Už slyším povyk ochránců lenochů - no, i ti ochránci budou muset přestat ochraňovat a začít se věnovat nějaké produktivní činnosti. Takže pokud se dnešní mládež hrne do studií nějakých lehkoživných oborů s vyhlídkou práce v neziskovkách při ochraně lenochů, mohou za nějakých pětadvacet let hořce zaplakat. Neuživí se.

Jak to vidím, legislativních změn je zapotřebí tolik a tak zásadních, že je nutné opravdu začít už nyní. Jenže potřebné změny neprojdou přes všemožné populisty a socialisty, takže předjímám, že se důchodový systém za přibližně dvacet let zhroutí. Za zhroucení považuji i to, že staří lidé dostanou sociální dávku pro holé přežití a dost. A budou nostalgicky vzpomínat na dnešní zlaté časy, kdy opozice vyhrožuje peklem za pouhé omezení rychlosti růstu důchodů.

Avšak, abych nekončil tak pesimisticky… Už dnes je zřejmé, že bude nutné nahradit celou řadu činností roboty nebo programy. Optimisticky doufejme, že se to stihne včas, než se systém začne hroutit. Tedy výzva pro mladé – vykašlete se na lehkoživné obory a naučte se programovat. Tato práce má budoucnost – programování totiž nenahradíte jinými programy tak snadno, jako například úředníka nebo lehkoživného okecávače. Navíc programátorů je dlouhodobě nedostatek a lze očekávat, že se poptávka po nich ještě zvětší. Což znamená velmi dobré příjmy, na jaké při ochraňování zájmů lenochů nedosáhnete.