Nebudu dnes řešit jeho bezbřehé lhaní, podrazy, zachráněné mrtvé, trestní stíhání a střet zájmů, které se probírají horem dolem a kdekdo se už bojí otevřít i konzervu, aby na něj nevyskočila nějaká Babišova lež nebo podraz.
Třeba v podobě předraženého odpadu z jeho firem.
Nyní se budu věnovat přímo jeho povaze, která by měla být pro člověka s kouskem morálky v sobě zcela zásadní stopkou.
Situace první, pořad K tabuli! (plnou veřejnou verzi najdete zde). Národ bavil výstřižek z této epizody, kde Babiš trapně zařadil Slunce mezi planety a výrobu mléka do kravského žaludku. Je to ostudné od maturanta na gymnáziu a majitele mlékáren, ale není to zdaleka to nejhorší, co se v pořadu objevilo. Za největší hrozbu související s jeho povahou považuji tuto část debaty s dětmi (od času 15:43):
AB: „Víte, na co je škola? Co má škola dělat, jaký je hlavný úkol školy?“
Žákyně: „Se vzdělávat.“
AB: „Ne. Zjistit, jaké má ten žák nadání. Já mám tzv. lopatkovou teorii. Víte, co to je lopatková teorie?“
Žáci: „Ne.“
AB: „Čtyřleté děti se hrají na pískovišti s lopatkou. A ty geneticky daný lídři mlátí tou lopatkou ty ostatní, co sedí v rohu. A tak je to celý život, za každého režimu.“
Pokud vás nic netrklo, zkuste si to přečíst aspoň ještě jednou. Babiš zcela otevřeně, před dětmi a na kameru, vyzdvihuje sociopatické rysy své osobnosti, aniž by ho trklo, že tohle veřejně a tím spíše ne dětem říkat prostě NESMÍ. A to proto, že je to otevřený návod pro malé sociopaty, že mlácení jiných dětí je vlastně v pořádku a že je to vlastně i výhodou, protože z takových rostou lídři.
Situace druhá, která se nijak moc neprobírá. Za jasně výstražnou stopku považuji jeho křivé přísahání na zdraví svých dětí, kterého se dopustil veřejně nejméně třikrát (odkazy na zdroje najdete například zde). Hnidopich může slovíčkařit a tvrdit, že Babiš přímo nepoužil slovo přísahám, jenže způsob jeho vyjádření je fakticky přísahou. Ale i kdyby snad nebyl, lhal a přitom se zaštiťoval zdravím svých dětí. To nedělá ani běžná spodina, ale až spodina v rámci té spodiny. Nebo člověk psychicky vážně nemocný. Pokud někdo takového člověka stále obhajuje a chce ho volit, byť o zmíněném ví, nemohu si pomoct, ale musím ho považovat za morálně zvráceného.
Pod satirickým článkem Proč volit Andreje Babiše? probíhala diskuze právě na téma Babišových křivých přísah. Já píšu:
„Babiš nade vši pochybnost prokázal, že ho zajímá jen on sám. Všemi ostatními pohrdá, dokonce i vlastními dětmi. Pokud jakkoliv pochybujete, pak zneužití vlastních dětí pro své podvody a následné křivé přísahání na jejich zdraví tuto jeho vlastnost ukazují nade vši pochybnost. Neznám silnější důkaz než tento. A jestliže pohrdá vlastními dětmi a je schopen je zneužít pro své zájmy, tím spíš pohrdá i vámi a zneužije i vás. Právě proto se nesmí stát prezidentem, ale ani znovu premiérem.“
Dostalo se mi následující reakce:
„Tak ještě jednou a jinak. Je mi opravdu jedno, jaké má soukromí. Nikdy jsem se o soukromí cizích lidí nestaral. Považuji to za neomalené. Jeho "službu vlasti" vidíte úplně jinak než já.
Ještě se však vrátím k tomu soukromí. To, co se teď u soudu probírá díky zhrzenému člověku, který napráskal své domněnky na všechny nádraží je vlastně o čem? O 50 milionech které ke všemu nikde a nikomu nechybí.“
Pomineme-li omyl o soukromí, protože Babiš přísahal veřejně, můžeme zde pozorovat zajímavý syndrom, o kterém píše psychiatr Honzák (zde) v souvislosti s morálním dilematem:
„Citliví lidé, kteří se dostanou do morálního dilematu, ale mohou trpět jako Jób. Nebo to taky můžou zasunout pod koberec, kde je to ovšem začne časem strašit. Protože věci strčené pod koberec jsou vyloženě ochotné dělat psí kusy.“
Diskutér si je zjevně vědom, že přísahání na zdraví vlastních dětí je morálně špatně. Tak se pokouší pro svou chybnou volbu najít nějakou omluvu a toto dilema zametá pod koberec tím, že ho Babišovo soukromí nezajímá. Myslím, že ho to dilema jednou doběhne. Zde už nezbývá nic jiného než modlitba: Pane Bože, smiluj se nad námi!
