Mám nárok (někdy také právo) na život, bydlení, sociální dávky, bezplatnou lékařskou péči, důchod, ochranu před zloději a kdoví co všechno ještě? Z evolučního hlediska nic takového neexistuje. Přírodu naše nároky naprosto nezajímají, spíš by se dalo říct, že naopak naše nároky jsou proti přírodě.
A že si řadu věcí z výše uvedeného platím formou daní a pojištění? No a? Podívejme se třeba na veverku. Zahrabe si oříšky do skrýše (pojištění na zimu). Ale když jí jiná veverka skrýš vykrade a okradená nic jiného nenajde, prostě chcípne hlady. Nikdo jí nedá žádnou náhradu. Když si zlomí nohu, také chcípne. Když zestárne a neuživí se - chcípne.
Lidé mají větší mozek než veverka, takže pochopili, že není od věci nenechat postiženého na holičkách a jeho osudu, protože kdo ví, co se kdy může přihodit mně. A dost možná se dožiju i věku, že už nebudu schopen se uživit ze svých zdrojů, takže pomoc druhých uvítám. Lidé se tedy dohodli, že část své produkce věnují těm, kteří se momentálně nemohou živit sami (budu je dále nazývat jako nemohoucí, jako terminus technicus, takže to neberte osobně). Veškeré nároky těchto lidí tedy plynou ze společenské dohody. Dojde-li k nějaké nepříznivé změně společenské dohody (třeba proto, že společnost prostě není schopná živit velké množství nemohoucích, ekonomicky zkolabuje atp. a to třeba i z důvodu, že jsou podpory vyšší, než ekonomika může unést), nároky automaticky zanikají a nemohoucí nemá šanci ani dovolání. Z evolučního hlediska...
Z toho plynou docela zajímavé důsledky. Ortodoxní materialisticky zaměřený ateista by se měl usilovně modlit, aby k takové změně společenské dohody nedošlo a on zůstal aspoň částečně chráněn před potupnou smrtí hladem nebo zimou. Uvědomme si, přírodě je to naprosto fuk. Jí život nějakého jedince žádným způsobem nezajímá, nemá žádnou hodnotu.
Věřící v Boha jsou v poněkud jiné situaci. Zde už život jedince hnodnotu má. Nad ním je vyšší princip, který od jedince vyžaduje pomoc jiným lidem - právě pro tu hodnotu. Ale kupodivu ani zde nevzniká žádný nárok na cokoliv, spíš je tu apel nebo tlak na mohoucí, aby se postarali o nemohoucí (milosrdenství). Aspoň v té nejnutnější míře. Odměnou jim je pak slib věčného života. Ale pozor, ani na věčný život není žádný nárok, záleží na milosti Boží, že se tak rozhodne. Podstata je vlastně stejná jako u společnosti - ta se rozhodne, že nemohoucím pomůže - nebo také třeba ne.
A teď k meritu věci. Věřící nemá nárok na věčný život a nemůže se ho domáhat ani se vztekat v případě, že ho třeba neobdrží (pomineme-li to, že po smrti se už asi nikdo moc nenavzteká). Věřící je vděčný za dar a děkuje za něj. Přičemž od věřícího je požadováno, aby sám něco dal (minimálně svou víru, ale také skutky plynoucí z víry, což je třeba ta pomoc nemohoucímu) - pak může doufat, že snad nakonec sám něco dostane. Takže člověk, který kalkuluje s tím, že bude za života jednat svévolně a na smrtelné posteli se obrátí na víru, za kterou dostane věčný život, je ve velmi choulostivé a nejisté situaci.
Nárok v žádném případě nevzniká z toho, že něco nemám. Maximálně by mohl jakýsi nárok vznikat v situaci, že nejprve do systému něco vložím a pak z toho chci alespoň část zpět (dejme tomu, důchod pro lidi, kteří odváděli během svého produktivního života příspěvek na důchod jiným) - vzpomeňte však na veverku. Jestliže tedy něco nemám a někdo jiný mi to dá, pak jsem v situaci, že mám v první řadě děkovat. Nikoliv mu nadávat za to, že mi dal míň, než bych si představoval.
Tak - a než se rozhodnete mě rozcupovat, přečtěte si to znovu a zkuste pochopit hlavní myšlenku...
