Dnes jsem někde vyprávěl, jak jsem se vlastně naučil programovat. Hned mě při tom napadlo, že to stojí za záznam - dost to vypovídá o dekadenci komunistického systému. Takže začerstva sem vybliju své srdce, ať je zřejmé, na co to vlastně někteří zoufalci vzpomínají.
Bezprostředně po střední škole jsem se nedostal na vysokou. Zčásti v tom bylo moje lemplovství, zčásti jsem ztratil nějaké bodíky za ne zrovna nejlepší kádrový profil svých rodičů. Budiž, v životě se stávají i horší věci.
Takže nastala vhodná chvíle popřemýšlet, čím bych se vlastně mohl živit. Po gymnáziu jsem mohl dělat všechno a (spíše) nic. Zaměstnanost byla v té době povinná, takže mi stejně nezbývalo, než něco zkusit, aby mě nezavřeli pro příživnictví.
Do mé bezradnosti vstoupila máma s tím, že u nich v práci hledají operátory k sálovým počítačům. Protože jsem o tom zhola nic nevěděl, usoudil jsem, že to aspoň zkusím. Abyste věděli, o co šlo: operátor nosil krabice s papírem do tiskárny, vyměňoval datové pásky ve stojanech (ve starých filmech, jako například Jáchyme, hoď ho do stroje, je můžete vidět), nahrával programy a data do počítače a obsluhoval frontu úloh ke zpracování. Jednoduchá a nenáročná práce s velkou spoustou volného času na různé svačinky a plkání s kolegyněmi. Jenže také nuda...
Když už jsem byl u toho počítače, ze samé nudy jsem se začal učit programovat. A to tak, že jsem obcházel a otravoval kolegy, aby mi vysvětlili, co to vlastně je a jak udělat, aby počítač takový program uznal za hodný pozornosti. Někdo, aby se mě zbavil, mi dal ke čtení referenční příručku. Takže jsem laboroval a systémem pokus-omyl jsem konečně zplodil první prográmek, který šel na počítači vůbec spustit. Tedy řeknu vám, než jsem se prokousal přes počáteční překážky, skoro jsem z toho ze stresu blinkal a málem jsem to vzdal. Ale byl jsem mladý a odolný, a k tomu ta nuda...
Svůj první prográmek jsem s velkou pýchou předvedl vedoucímu směny operátorů - ten se na něj podíval, zmáčknul nějakou klávesu a program se poroučel do věčných lovišť. Oplakal jsem mrtvolku, ale zároveň jsem pochopil, co to je robustnost - program musí odolat záludným nástrahám uživatelů.
Za komoušů byla pracovní místa tabulková - což znamenalo, že na nějakou pozici měl být daný počet pracovníků. Bylo fuk, zda mají co dělat nebo ne, hlavně, že byl naplněn plán stavu. A protože bylo v podniku tabulkově více operátorů a méně programátorů, začali šéfové hledat nějakou rovnováhu ve stavech pracovních sil. Obcházeli tedy operátory, kdo by chtěl přestoupit k programátorům. U starších operátorů neuspěli, ti měli své pohodlíčko jisté a navíc za stejné peníze. Během tohoto procesu na mě asi někdo prásknul, že se snažím cosi programovat, takže se nakonec dostali až ke mně - a já jim na to kývnul. Tabulková rovnováha byla nastolena, dál nikoho nic nezajímalo. A to doslova. Dostal jsem místo v kanceláři a hromadu volného času. Nikdo po mně nic nechtěl, takže z nedostatku jiné zábavy jsem pokračoval v samovýuce programování. Vymýšlel jsem si různé hrátky a zkoušel jsem to tak dlouho, až mé prográmky začínaly získávat nějaký tvar. Tak jsem se stal programátorem...
Pikantní na celé věci bylo, že jsem v tom nicnedělání nebyl zdaleka sám. Ani ostatní kolegové se rozhodně nijak nepředřeli. Přibližně po půl roce si šéfové všimli, že začínám být trochu použitelný. Teprve poté jsem dostal nějakou reálnou práci. Možná i dnes ještě někdo po přečtení mých řádků nadskočí a použije tehdy oblíbenou hlášku o kancelářských krysách a flákačích...
Proč o tom píšu? Chci ukázat na osobní zkušenosti kritickou chybu tehdejšího systému - bylo téměř lhostejné, zda a v jaké kvalitě člověk něco dělá, hlavně se musel tvářit, že něco dělá. Jak pravil tehdejší aforismus - zaměstnanec předstírá, že pracuje, a stát předstírá, že ho za to platí. Není divu, že to šlo s celým "slavným" socialismem od deseti k pěti, ekonomické zhroucení bylo nevyhnutelné. A takto musí nutně skončit každý socialismus, který platí lemplům za to, že nic nedělají. Já jsem daný čas využil k tomu, abych se něco naučil. Ne každý však měl dostatečnou motivaci a teď si možná stěžuje, že nemůže najít žádnou práci.
Proto jsem také přesvědčen o tom, že se po tehdejší době stýská především neschopným lidem a lemplům - protože schopným a pracovitým se dnes nutně musí dařit líp. Stojí to ovšem nějaké úsilí a vlastní iniciativu...
