Až se dostane Karel Trčálek do školních učebnic,

budu já odsouzen s těmito: „jeho současníci tohoto geniálního autora nepochopili“. To byl osud více umělců, z nichž někteří zcela nepochopeni umírali v bídě. Asi se jim moc nechtělo pracovat, pokud se práce přímo neštítili.

Například jako Karel Marx. Ten se po nějakých pracovních pokusech z mládí práce štítil natolik, že se nechal celý zbytek života vydržovat. Klasický prototyp příživníka, které jeho následovníci po uchopení moci k smrti nenáviděli a zavírali je do vězení. Namísto, aby kapitál vytvářel, Kapitál napsal. Škoda, že zmíněná praxe nebyla v jeho době provozována. Liberalismus je svinstvo. Plodí ideology totalit.

Zpět k mému nepochopení coby současníka. Čtu-li nějaký delší text, který nemá dynamický spád, začínám se rychle nudit. Asi to bude současnou uspěchanou dobou, která nepřeje rozvleklým pasážím. Vzpomínám si, že ve škole (a to je fakt už hodně dávno) jsme měli mezi povinnou četbou Michaila Alexandroviče Šolochova. Snad to byla Rozrušená země, už opravdu nevím. Namátkou jsem velmi tlustou knihu někde otevřel a pustil se do čtení. Celé dvě stránky se autor zabýval tím, jak dva kluci měnili šrapnel za kudličku. To byla pro mého mladého a uspěchaného ducha natolik velká nuda, že jsem raději riskoval perzekuci při hodině za nesplnění povinné četby. Ale třeba se nudné dlouhé popisy jednou stanou populárními, co já vím?

Musím se přiznat k tomu, že jsem za život přečetl už několik knih a ještě více kratších děl. Například novinové články nebo vtipy v Dikobrazu. Mohu tedy o sobě hrdě prohlašovat, že jsem sečtělý. Tedy rozumím i tomu, co se pokouší autor vyjádřit. Například na střední škole jsme si měli přečíst jakousi báseň, jejíhož autora si už nepamatuju, tedy nemohu ho předhodit k ověření. Každopádně báseň byla takový blábol (zcela jistě to byl nějaký socialistický realista, ti plodili bláboly téměř pravidelně), že při zkoušení na téma, co tím chtěl básník říci, jsem před tabulí prohlásil, že básník nejspíš potřeboval zaplatit útratu v hospodě, tak ve stavu podnapilosti honem něco sesmolil. Soudruh učitel byl natolik konsternován z mé odvahy říct něco mimo oficiálně uznané mantinely, že mě raději ani neoznámkoval.

Tedy myslím, že umím rozpoznat, pokud někdo píše blábol, nebo třeba parodii. Například Limonádový Joe – filmové zpracování je naprosto ukázková a velmi zdařilá parodie. Literární předloha je výrazně odlišná, přesto se film na předlohu odkazuje. Pokud nevíte, napsal ji Jiří Brdečka.

Karel Trčálek se také pokouší psát parodie. V nedávném sporu o uvádění autora námětu tvrdí, že se věnuje parafrázování. No nevím, mně to spíš připadá jako fraška. I fraška je považována za druh komedie, avšak mnohdy směruje k hrubému až obscénnímu dramatickému výrazu. To by odpovídalo skutečnému obsahu Trčálkových článků. Ale co já vím, třeba budoucí generace autora pochopí a zařadí do učebnic. Chudáci děti. Jsem rád, že mě se to už netýká…