V tomto seriálu se zabývám názory, kterým věří významná část lidí. V tomto díle proberu tvrzení, že progresivní zdanění a přerozdělení příjmu nestimuluje ekonomiku. Bude to trochu složitější text, proto nedoporučuji číst lidem, kteří na střední škole nezískávali z matematiky alespoň chvalitebnou. Popřípadě aby tito si přečetli pouze posledních 5 odstavců, kde je uveden příklad s pečením štrúdlu.
S tvrzením, že přerozdělení příjmu nevede k stimulaci ekonomiky, se můžeme často setkávat i tady na blogu od pravicových teoretiků. Jsou to takové ty řeči, že pro hospodářský rozvoj je nejlepší, když peníze nevybere stát a zůstanou u lidí, kteří lépe než stát vědí, jak investovat. Jednim z blogerů, kteří se snažili zdůvodnit toto tvrzení patřil i Jakub Bohoněk. Jeho článek mám uvedený v odkazech. Autor tohoto článku vycházel z rovnic P = C + I a Y = C + S. První rovnice ukazuje, že produkci je možno spotřebovat nebo investovat. V této investici jsou vedle produktivních investic i doposud neprodané produkty výroby. Druhá rovnice ukazuje, že příjem z produkce je možno zase spotřebovat, nebo spořit. Příjem lze samozřejmě i investovat, tato investice musí být tedy schovaná buď ve spotřebě, nebo ve spoření. Protože produkce je v globálním měřítku vždy příjmem někoho, pak platí i rovnice P = Y. Protože C = C, pak spotřeba C z obou rovnic musí obsahovat i investice, nebo je z obou rovnic nemůže obsahovat. Z první rovnice ( P = C + I ) vyplývá, že spotřeba C neobsahuje investice I. Dosazením do rovnic musí platit I = S. Tyto investice (úspory) ale obnášejí jak neproduktivní investice NC (neprodané zásoby a nevytížené vybavení), tak produktivní investice PI. Neproduktivními investicemi NC jsou myšleny zásoby, které čekají na další využití, nezhodnocují se prací (práci je nutno maximálně použít pro zabránění fyzickému a morálnímu znehodnocení) i nevytížené výrobní kapacity. Patří sem například zásoby ve skladech, stojící zboží v regálech obchodů, nevyužité nemovitosti v nabídce prodávajících, nevytížené strojní vybavení. Patří sem ale i finanční prostředky pro které není z důvodu rizika odbytových potíží využití, majitelé je zpravidla ukládají do komerčních bank (pokud si je nenechají v trezorech…), komerční banky, jelikož pro tyto peníze nemají jiné využití, je ukládají do centrální banky a tak tuto součást státu neproduktivně zadlužují.
Do produktivních investic PI je možno zařadit ty investice, které investoři použijí k uskutečnění okamžitých investic, nebo zajištění výroby a provozu služeb. Tyto investice zhodnocováním prací mění svůj charakter, nebo slouží k zajištění provozu výrob a služeb. Patří sem výstavba nových investic, vytížené strojní vybavení, spotřebovávaná produkce pro další výrobu, nebo poskytování služeb…
Převedeno do rovnic : I = NC + PI = S,
popřípadě C + NC + PI = C + NC + PI = konst.
Konstantnost rovnice platí pouze v jednom konkrétním časovém okamžiku. Prací (nikoliv pravicovým „šetřením“) dochází totiž k zhodnocování a navyšování majetku, což je doprovázeno i růstem globální produkce P , investic I a spotřeby C .
Rovnice C + NC + PI = konst. ukazuje, že produktivní investice v okamžitém čase lze zvýšit na úkor okamžité spotřeby, nebo na úkor stávajících neproduktivních investic. Okamžitou spotřebu lze zvýšit na úkor momentálních produktivních investic i neproduktivních investic. Neproduktivní investice (neprodané zásoby) se často postupně znehodnocují, morálně nebo fyzicky, některé nelze skladovat téměř vůbec (elektřina). Majitelům těchto neproduktivních investic přinášejí náklady na udržování a ztráty. Pokud v době krize jsou nevytížené výrobní kapacity a vázne odbyt produkce, pak zvýšení odbytu a vytíženosti kapacit lze docílit vyšší spotřebou obyvatelstva, nebo vyššími produktivními investicemi. Motivací k produktivní investici PI je získání výnosu, který je vyšší než investice PI. Toho nelze dosáhnout výrobou na sklad, ale jen výrobou která je spotřebována ( C popř. PI ). Majitelé neproduktivních investic budou dále investovat, jen pokud se investice stanou produktivními. Výrobu nelze dělat jen pro další výrobu, odbyt je závislý na spotřebě. Stimulovat je tedy v době krize třeba spotřebu.
Ukážeme si to na názorném příkladu. Máme pekaře, který vlivem odbytových potíží je bez finanční hotovosti. Nemá ani zásoby všech surovin, které potřebuje na výrobu. Má jen nevyužité výrobní zařízení, které zakoupil v minulosti. Pokud nemá odbyt, není ani nijak motivován péci. Může jenom zkoušet různé novinky, ale když ani na ně nesežene odbyt, tak se jen zadluží.
Dejme tomu, že se změní vláda, která podpoří spotřebu. Udělá to tak, že lidé se středním příjmem zůstanou na svém, lidé s nižším příjmem si pomůžou na úkor lidí s vysokými příjmy, kteří jsou většinou majiteli (neproduktivních) investic. Lidé s nižšími příjmy mají více žaludků, než bohatí, jejich spotřeba je omezována příjmy, mohou sníst více pekárenských výrobků. U lidí s vysokými příjmy není osobní spotřeba štrúdlu limitována sazbou daně.Zvýší se spotřeba.
Předpokládejme, že to levicová vláda s přerozdělením nepřežene, motivace k pracovnímu výkonu je totiž závislá na čistém výnosu. A ten nezávisí jen na možnostech odbytu, ale i na výši daňového odvodu.
Pokračujme u pekaře. Energetický podnik poskytne pekaři na dluh noční elektřinu, kterou nemůže nijak jinak uschovat. Mlýn poskytne na dluh mouku, protože má obavy, že tak velké zásoby by mohly být napadeny červy a přišly by vniveč. Podobně sadař poskytne pekaři na dluh přebytek jablek, které by jinak shnily. Ze surovin vyrobí pekař štrúdl a ten díky lepší koupěschopností lidí prodá. Ze stimulace prodeje má výnos pekař, energetická společnost, mlynář i sadař a taky stát, neboť všichni platí státu daně z příjmu.
Nepřerozdělením příjmu zůstávají bohatým neproduktivní zásoby, které přinášejí finanční nároky na jejich udržování a tedy ztrátu, přerozdělením příjmu se zvyšují odbytové příležitosti.
