Vzpomeňme na Španělsko

Před 71 lety padly první výstřely dnes opomíjené a přesto pro evropský kontinent obrovsky důležité občanské války ve Španělsku. Ideály a emoce po několika měsících nahradily ideologie, nad Iberským poloostrovem se zatáhly mraky mezinárodní intervence a ze Španělska se stala střelnice mocností...

Masová propaganda se na občanské válce rozhodně nešetřila.

Schylovalo se k tomu již řadu měsíců, ba dokonce let. Španělsko, vržené do dvacátého století jako nevyvinutá země, trpící radikálním katolicismem, chudobou a svévolí latifundistů se probudila do temné přítomnosti. Zprofanovaná monarchie, reprezentovaná Alfonsem XIII. nebyla natolik silná, aby zamezila radikálním politickým krokům. Nastolení diktátorského režimu Prima de Rivery roku 1924 natolik zaselo sémě nenávisti, že vyhlášení republiky v roce 1931 posadilo Španělsko na sud se střelným prachem.

Neustálé rozepře se v parlamentu, absolutně neschopné a zkorumpované vlády levice, středu i pravice vedly k dalšímu prohloubení nenávisti. Celé Španělsko se upínalo na nové volby v únoru 1936. Když je vyhrála o několik desítek tisíc hlasů levice, získala drtivou převahu v parlamentu. Konzervativní síly, upínající se k monarchii, se zděsily. Fackování rudých se jim nyní mělo vrátit.

18. července 1936 začalo ve španělském Maroku povstání armádních důstojníků, později vedených generálem Franciscem Frankem (celým jménem Francisco Franco y Bahamonde), které zemi vrhlo do krvavé lázně. Střetly se zde dvě ideologická křídla - levicový tábor, který byl zpočátku veden socialisty, později ovládnut stalinskými komunisty a fašistický tábor, kde se mísily nacionalistické, konzervativní a fašistické síly. Pro vývoj Španělska v pozdějších letech bylo nejspíše výhodnější vítězství Franka, z krve vzešlo Španělsko silnější, vnitřně pevné a ekonomicky víceméně svobodné. Anarchie v rudém táboře vedly dokonce v květnu 1937 a na konci války k občanské válce v rámci občanské války, republikánské Španělsko bylo plně závislé na Sovětském svazu.

Typickou španělskou povahu samostatnosti a vzdoru vyjádřil po konci války v roce 1939 o rok později Franco dle svého - po sérii vítězství Německa se odmítl přidat na jeho stranu. Důvody byly pragmatické, ale i ekonomické. Španělsko mělo blíže k Itálii, oba národy žily pod fašistickou vládou a Německo bylo nacistické. A frankistický režim se před i po druhé světové válce těšil přízni jak Velké Británie, tak například severských zemí. Přesto byl autoritativní režim ve Španělsku nakonec poražen. Čím? Je to překvapivé, ale ne silou. Smrt Franka v roce 1975 a stále větší pronikání "západní" kultury do katolického Španělska nastolilo cestu k demokratickému a silnému Španělsku, jak ho známe dnes.

Krvavá řež za ideály skončila pro Španělsko smrtí mnoha tisíc mužů. Mnoho Španělu dnes odpoví, že je rádo, že frankisté vyhráli. Kdoví, jak by se Evropa srovnala s druhou sovětskou republikou. Nic však nemůže omluvit hrubé porušování lidských práv a autoritativní režim. Vzpomeňme si občas na oběti této krvavé předehry druhé světové války, padlo tam i plno našich krajanů. A ne nadarmo.

Závěr: Podle mého názoru Španělsko v té době dosáhlo nejlepšího možného výsledku. Hluboce věřící země odvrátila nebezpečí socialistického útlaku, komunistické navdlády a závislosti na Sovětském svazu. Země se ocitla mimo dění druhé světové války, přesto měla blíže k Ose. Ale tak, jako se nesoudili italští váleční zločinci, protože jejich činy nebyly v porovnání se s ostatními nikterak šílené, nemůžeme soudit ani španělské fašisty. V porovnání s Němci pak Italové a Španělé prokázali, že do označení států Osy (ačkoliv Španělsko jen ekonomicky) patřili jen z čirého pragmatismu. Španělsko šlo lepší cestou a předešlo sovětizováni.