Přestaňme podněcovat třídní nenávist

Současná předvolební kampaň vyostřuje domnělý souboj „na život a na smrt“ mezi různými skupinami občanů České republiky. Jde o součást negativní kampaně, která běží nepřetržitě už od nástupu Jiřího Paroubka do funkce ministerského předsedy v roce 2005 a ovzduší ve společnosti škodí více, než cokoliv jiného.

Španělská lekce
Následující příklad bude možná mnohým čtenářům připadat až příliš přitažený za vlasy, je však důležité si uvědomit, že společnost, která se není schopna poučit z minulosti, je odsouzena k jejímu opakování.

Leden a únor 1936, Španělsko. Předvolební kampaň pro volby do Generálních kortesů byla založena na polarizaci politické scény. Středové strany prakticky zmizely. Pravicové strany varovaly před útokem komunistů prostřednictvím sociální demokracie, obviňovaly levicové strany z osnování revoluce, která by Španělsko vrhla do náruče bolševikům. Levice kontrovala masivní populistickou kampaní, která nižší vrstvy mobilizovala v boji proti domnělé fašistické hrozbě. Atmosféra každým dnem houstla, oba tábory zneužívaly ty nejnižší lidské vlastnosti ke svému prospěchu. Fyzické násilí na ulicích začalo přerůstat v přestřelky a vše vyústilo ve vypuknutí krvavého konfliktu, občanské války ve Španělsku, kdy na počátku jen velmi malé množství radikálů z obou stran zneužilo vypjatou situaci a postavilo proti sobě jednotlivé třídy v drtivém boji.

Současná situace v České republice je samozřejmě jiná, otevřený ozbrojený konflikt a pouliční teror v žádném případě nehrozí, přesto si však současná politická elita hraje s otevřeným ohněm. Naše společnost je tradičně rovnostářská, o to více po čtyřiceti letech bolševismu. Současná politická elita se snaží rozřadit občany do takových skupin, aby bylo možné adresovat kampaň přímo do každé domácnosti.

Důchodci za životní jistoty
Asi nejzpolarizovanější částí obyvatelstva jsou důchodci, kteří se stali bez vlastního přičinění trnem v oku odpůrcům ČSSD a velké části české společnosti. Sociální demokracie naprosto zbytečně postavila důchodce do boje proti ČEZu a poplatkům ve zdravotnictví, důchodce se stal symbolem voliče sociální demokracie a nejvíc úplatného prvku české společnosti. To je ale celé špatně. Ačkoliv se občanští demokraté o důchodce příliš nestarali, a mezitím se náklady na život důchodců zvedly více, než penze, je zbytečné tuto část obyvatelstva mobilizovat a rozdmýchávat v ní přesvědčení, že se proti ní spikl svět.

Sociální demokracie se nechala důchodci natolik svázat, že v současné chvíli není schopna přikročit k nějakému racionálnímu řešení penzijní krize, která dříve nebo později musí přijít. Vedoucí struktury socialistů hrají na zadržovací taktiku, kdy se zavazují ke zvyšování důchodů, což však nemůže stát dělat v současné demografické situaci donekonečna. Možná si tím socialisté koupí hlasy v tuto chvíli, do budoucna jde ale o riskantní vabank.

Důchodci jsou integrální součásti naší společnosti, drtivá většina z nich celý život poctivě pracovala, aby se pak v penzi měla dobře. To jim naše společnost musí bezpodmínečně dopřát, je však hloupé jejich hlas zneužívat v boji o moc. Škodí to všem zúčastněným stranám, nejvíce pak důchodcům samotným.

Antikomunismus jako heslo
Komunisté náš národ sužovali daleko více, než pověstní Braniboři. Je naprosto správné připomínat jejich zločiny, mezi které patří v evropském prostoru nevídaná poprava ženy (obdobu exekuce Milady Horákové bychom našli pouze v zaostalé a kruté Albánii a Stalinově Rusku), pronásledování a popravování dalších politických odpůrců, popírání a porušování základních lidských práv a destrukce hospodářství.

Avšak všeho s mírou.

Občanská demokratická strana vycítila v uplynulých letech nevídaný potenciál v antikomunisticky založených občanech. Od té chvíle nepřetržitě brojí proti sociální demokracii jako „bolševickému výtahu k moci“ a kudy chodí, tudy varuje před nebezpečím návratu komunistického režimu. Polarizuje tak českou společnost dalším, naprosto zbytečným postupem, který vede pouze k vzrůstu tření mezi jednotlivými složkami české společnosti.

Nechci se zaobírat podrobnostmi vztahu české společnosti ke komunismu, je však důležité zmínit několik věcí. Být antikomunistou je správné, volit komunisty je však právo každého občana. Pravice se v současné chvíli snaží v lidech vzbudit dojem, že co socialista, to „komár“. Naprosto nebere v potaz fakt, že sociální demokracie se kdysi rozešla s komunistickým hnutím ve zlém a tzv. sociálfašista byl pro komunisty daleko větším nepřítelem, než nacista. Naprosto nebere v potaz skutečnost, že únor 1948 byl v režii KSČ a sociální demokraté byli během krize paralyzováni komunistickou rozvědkou a po puči krutě perzekuováni. Mlčí o skutečnosti, že sama ODS vládne v mnoha obcích a městech s KSČM bez větších výčitek a že stále existuje cosi jménem Bohumínské usnesení. Zde však kámen úrazu neleží.

Svým zapáleným a notně pokryteckým antikomunismem občanští demokraté staví voliče KSČM do pozice nepřátel státu, ačkoliv tomu tak není. Současná KSČM je parlamentní stranou, kterou i přes časté stížnosti ještě žádný soud (na rozdíl od Dělnické strany) za rozvracečskou neoznačil. Návrat komunismu nehrozí, pouze se v lidech vzbuzuje pocit hrůzy a děsu. Daleko větším problémem demokracie je korupce, v porovnání s tím se jeví zapálený pravicový antikomunismus jako jednoduše hloupý.

NemakačenkaDalší obětí polarizace české společnosti jsou pověstná nemakačenka. Na billboardu ODS jsou vyobrazeni tři svalnatí zoufalci, kteří pijí pivo před výherním automatem. Jestli si takto v době krize občanští demokraté představují nezaměstnané, tak je to na pováženou. Jestliže je však těchto lidí tolik, aby jejich dotování z kapes daňových poplatníků stálo větší než malé množství prostředků, jsem překvapen, že jsem za život takových lidí potkal jen velice málo. Ve skutečnosti jde o další tah politiků, jak zaměřit nenávist a opovržení na specifickou část obyvatelstva.

Neprávem.

V současné době je v České republice evidováno téměř 400 tisíc nezaměstnaných. Zčásti je to vinou krize, zčásti tradiční nezaměstnaností v problematických regionech. Snaha některých politických stran ušetřit na dávkách v nezaměstnanosti je možná pochopitelná, obhajoba těchto kroků však kulhá. Dal bych ruku do ohně za drtivou většinu nezaměstnaných, že ve své situaci nejsou šťastni a jakékoliv zaměstnání by přijali s radostí. Zaměřovat na tyto lidi pozornost a argumentovat, že jsou to jen pijavice, přisáté na státním rozpočtu, je nevkusné. I kdyby část z nich opravdu trpěla notorickou nenávistí k práci a libovala si v pobírání dávek, nelze všechny házet do jednoho pytle a už vůbec ne proti takové skupině vést křižáckou válku.

Zaslepenost
Současné parlamentní strany, které do svého volebního programu tak či onak přijaly určitou formu „třídní nenávisti“, jsou odsouzeny k nekonečné spirále boje proti domnělým nepřátelům. Stejně tak, jako mají socialisté potenciál oslovit střední a vyšší střední třídu progresivním programem moderní evropské levice, která nejen bere, ale taky nabízí něco na oplátku, mají občanští demokraté potenciál najít voliče mezi důchodci a nezaměstnanými. Svojí zaslepenou vírou, že mobilizací určité vrstvy proti jiné dosáhnou lepšího výsledku, se strany samy okrádají o prestiž, voliče a místo pod sluncem. Svým způsobem tato činnost krásně ilustruje vyprázdněnost současné politiky a zoufalý boj o jakékoliv téma, které by mohlo nahnat body ve volbách.

Předestřel jsem zde pouze několik z mnoha příkladů tvorby „třídní nenávisti“, při bližším seznámení se s jednotlivými výroky čelních politiků dvou nejvýznamnějších českých stran bychom jich našli ještě celou řadu. Česká společnost však dokáže žít pospolu bez potřeby brojit proti sobě, v tom je síla demokracie a nebezpečí jejího zániku. Možná budu znít pateticky a možná trošku budovatelsky, ale pevně věřím v to, že pokud budou všichni Češi pracovat a žít poctivě, přičemž stát nebude preferovat jednu část obyvatelstva před druhou, budeme daleko spokojenější, než jsme teď.

A nezapomínejte uvolňovat místo k sezení důchodcům v dopravních prostředcích!