Co pro mě znamená pojem občanská společnost - esej

Esej na téma občanské společnosti a současné situace ve světě. Existuje dnes něco na způsob občanské společnosti, nebo to, co za ni dnes považujeme, je spíše součást mainstreamu, který bezmezně podporuje současný systém? Existuje vůbec něco lepšího než svět, ve kterém žijeme?

Ještě předtím, než se budu věnovat problematice občanské společnosti, bych se rád zastavil u popisu naší doby. Je totiž zcela nezbytné jasným způsobem definovat, jaké jsou v současné době podmínky existence skutečné občanské společnosti v České republice, potažmo na celém světě.

Podle amerického spisovatele a filozofa japonského původu Francise Fukuyamy¹ se v současné době nacházíme na konci dějin, které skončily pádem tzv. železné opony na sklonku roku 1989. Od této chvíle podle Fukuyamy existuje pouze něco na způsob liberálního kapitalismu, jakási ideologie, která jako jediná „obstála“ a svým „neideologickým“ bojem se dokázala jako jediná uchytit v mysli obyčejných lidí. Zjednodušeně řečeno, po pádu bezesporu tyranských ideologií jako byl nacismus či komunismus, se společnost ocitla v područí další ideologie – říkat ji můžeme, jak jen chceme, důležitější je její obsah.

Současná společnost žije v přesvědčení, že vyhrála ta správná strana. Žijeme ve světě, kde je všeho relativní dostatek, alespoň v rámci severní polokoule.² Nevidíme své příbuzné umírat hlady, máme relativní důvěru v informace, které se k nám dostávají prostřednictvím sdělovacích prostředků, nechvějeme se hrůzou před policejním aparátem a představiteli státu a nehrozí nám akutní nebezpečí válek. Ze zkušenosti však bezesporu platí, že dlouhé období materiálního dostatku, míru a štěstí vede lidi k apatii. Průměrný člověk si dnes nedokáže představit svět bez demokracie, volnosti pohybu či profesionální armády (a tedy nulového nebezpečí nedobrovolného nasazení ve vojenském konfliktu). Zároveň si však tento člověk nedokáže představit ani svět, kde není bezdomovců, kde společnosti generují kromě zisku i celospolečenský přínos, svět, kde hlavním cílem nejsou peníze, ale růst i jiných hodnot. Současný svět je ztuhlý, společnost je apatická. Vycházíme z předpokladu, že žijeme v ideálním údobí dějin, a proto nemáme přílišnou motivaci jej měnit.

Nyní se už pomalu dostáváme k samotné občanské společnosti. Pojďme si bryskně definovat, co to vlastně taková občanská společnost je a pomiňme obecně platné definice. Občanská společnost je podle mého názoru všechno to, co původní iniciativou nevychází ze státního aparátu, trhu, ale například ani církví a podobných nadnárodních institucí. Jde o svévolnou a dobrovolnou skupinu angažovaných občanů jednoho nebo více států, kteří mají a prosazují jiné názory na všechny aspekty soužití mezi lidmi než má státní moc, trh i církev. Jde tedy o všechny neziskové, charitativní, kulturní a vzdělávací nevládní organizace, odbory, zájmová společenství a další iniciativy, zjednodušeně se tedy jedná o nekomerční a apolitické zastoupení lidu a jeho zájmů.³ Vizitkou zdravé občanské společnosti je pak všeobecný zájem o věci veřejné (jak podivně zní dnes toto slovní spojení!), vysoká volební účast a angažovanost obyvatelstva v politických stranách.⁴

Zajímavý je problém vztahu demokracie a občanské společnosti. Je vůbec možno realizovat demokracii bez občanské společnosti? Je možné mluvit o občanské společnosti tam, kde není demokracie? A jaký je vůbec vztah státu a občanské společnosti? Na tyto problémy existuje mnoho různorodých názorů. Domnívám se, že zdravá občanská společnost může být realizována pouze ve státě, kde panuje svoboda názorů a shromažďování, což implikuje, že tedy pouze ve společnosti, kde panuje demokracie a právní řád. Nelze však říct, že demokracie potřebuje občanskou společnost ke své existenci, protože se podle mého názoru jedná o pouhý doplněk tam, kde standardní demokratické postupy při volbě zástupců k prosazení skutečných zájmů nestačí. Občanská společnost však musí být zdravá, aby mohla skutečně fungovat. K tomu je tedy kromě demokracie potřeba ještě něco – a tím je reálné nebezpečí nebo jakákoliv jiná motivace.

Mnoho lidí se dnes domnívá, že Češi jsou obecně národem, který je spíše líný a apatický. To je však vizitka posledních sedmdesáti let. Při letmém pohledu do minulosti české společnosti se však můžeme zaměřit například na druhou polovinu 19. století, tedy období po národním obrození, kdy stále ještě hrozilo reálné nebezpečí opětovného zániku dosažených práv českého národa. Češi jako o závod zakládají všemožná sdružení, dělnictvo se masově organizuje v odborech a politických stranách, kdo nemluví o politice, jako by nebyl. Je naprosto běžné, že je místní pekař členem politické strany, že studenti vysedávající v místní putyce sepisují petice a že se umělci nebojí angažovat. To je zdravá občanská společnost, jak má být, dalo by se říct. I meziválečné období se neslo ve znamení široké angažovanosti obyvatelstva, pak ale přišla nacistická okupace, válka a čtyřicet let poroby našeho národa pod jhem komunismu. Po Sametové revoluci si jistě mnoho obyvatel dávalo naději, že se obnoví tradice zapojení občanské společnosti do chodu státu.

Nestalo se tak. To, co je dnes považováno za občanskou společnost, pro mě není oním skutečným zapojením občanů do věcí veřejných, jde jen o náhražku občanské společnosti, divadlo v kulisách onoho fukuyamovského „konce dějin“. Proč tomu tak je?

V zásadě na důvod narážím už v prvních odstavcích tohoto eseje. Současná česká a celosvětová společnost si zvykla na materialistický přístup k životu, na bezhlavé uctívání peněz jakožto vrcholnou hodnotu naší společnosti. Životní prostředí je pro nás zajímavé jenom do té chvíle, než přeměna energie z obnovitelných zdrojů neohrožuje naší peněženku. Čas od času dáme bezdomovci dvacetikorunu, na přemýšlení o tom, co jej přivedlo na ulici, však zájem nemáme. Žijeme v době, kdy je občanská společnost zneužívána v politickém boji, jako jsme toho byli svědkem během ustavující schůze Zastupitelstva hlavního města Prahy na podzim 2010, a kdy je za projev občanské společnosti vydávána každá petice, na které se objeví daný počet stále těch samých umělců.⁵

Je to dáno nedostatkem entuziasmu a vůle v lidech. Současná celosvětová situace, kdy je jediným měřítkem úspěchu člověka jeho bohatství, celospolečenského přínosu firmy výše daňových odvodů a prosperity státu růst hrubého domácího produktu, nedává v zásadě lidem možnost volby. Ona dominující ideologie má tu specifickou vlastnost, že jakýkoliv projev odporu či alternativy dokáže flexibilně vstřebat a učinit z něj projev mainstreamu. Kupříkladu projev „občanské společnosti“ v podobě charitativního koncertu Live 8 se změnil v masovou komerční akci, která využila všechny možnosti, které jí současný systém nabízí – a proto se vlastně změnila v jeho samotnou součást. Běžnému občanovi dnes podle jeho subjektivního názoru nehrozí žádné větší nebezpečí, proto nemá žádnou motivaci se angažovat. To je hlavním problémem současné situace naší společnosti.

Shrnuto a podtrženo – občanská společnost pro mě znamená skutečně široké a celospolečenské zapojení občanů do hledání opravdových a funkčních alternativ, vytváření nových obzorů pro obyvatelstvo a radikální odpor vůči tomu, co nám jakožto obyvatelům Země objektivně škodí. Současná občanská společnost je však jenom divadlo, které nedává žádné alternativy a svými projevy se staví na stranu systému, který prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými obyvateli této planety, zamořuje ji a nedostatečně chrání.

_______________________

¹ Francis Fukuyama (*1952) je americký spisovatel a filosof japonského původu. Jeho nejznámějším dílem je kniha Konec dějin a poslední člověk. Fukuyama se rád přirovnává k Marxovi, pouze s tím rozdílem, že on nepovažuje za vyvrcholení dějin nástup komunismu, ale rok 1989 a nástup liberálního kapitalismu.

² Není náhodou, že 70 % světového HDP je tvořeno mezi 20° a 60° severní šířky. Zdroj: Brookings Papers on Economic Activity 2: Macroeconomics, 218 s.; Brookings Institution Press, New York 1999

³ U odborových svazů je jejich apolitičnost samozřejmě diskutabilní, v ideálním případě by měly hájit zájmy zaměstnanců bez ohledu na kteroukoliv politickou stranu. Z tohoto hlediska je například dnešní propojenost ČMKOS zejména s ČSSD dalším důkazem nefunkčnosti současné občanské společnosti – v protikladu k organizacím zaměstnavatelů (které jsou propojené s ODS) je však toto spojení pochopitelné.

⁴ Vývoj volební účasti od roku 1990 plynule klesá (což je vzhledem k „povinné“ účasti před rokem 1989 logické), přesto je toto procento z hlediska aktivity občanské společnosti hrozivé: 1990 96,8 %; 1992 85,1 %; 1996 76,4 %; 1998 74 %; 2002 58 %; 2006 64,4 %; 2010 62,6 %. Členství ve stranách je také nízké, všechny strany, s výjimkou KSČM a částečně KDU-ČSL, se potýkají s chronickým nedostatkem členů. Dvě nejsilnější strany v ČR mají okolo 18 000 členů, výjimkou jsou masovější KDU-ČSL a KSČM, kde však nastává výrazný odliv členů, ať už z důvodu vysoké úmrtnosti vzhledem k vysokému věku, ale i kvůli proměně strany v marginální.

⁵ Vycházím z osobní zkušenosti během demonstrace, která se uskutečnila 30. listopadu 2010 na Mariánském náměstí, kdy někteří občané nebyli schopni vysvětlit, proč demonstrují a dav „dirigovali“ lidé blízcí Františku Laudátovi, předsedovi pražské organizace TOP 09. To není projev skutečné občanské společnosti, ačkoliv to česká média takto vykládala. Ohledně petic viz článek Věční petenti ve službách pana Vaňka od Adama Bartoše. - http://abbartos.wordpress.com/2010/12/04/vecni-petenti-ve-sluzbach-pana-vanka/

Použitá literatura

Vlachová, K.: Stranická identifikace v ČR. Sociologický ústav AV ČR. Praha 2000.
Fukuyama, F.: Konec dějin a poslední člověk. Rybka Publishers. Praha 2002.
Huntington, S. P.: Střet civilizací, Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers. Praha 2001.
Romer, D., Wolfers, J.: Brookings Papers on Economic Activity 2: Macroeconomics. Brookings Institution Press. New York 1999
Fisher, M.: Kapitalistický realismus. Rybka Publishers. Praha 2010