Quo vadis, homo egalitus? aneb krátce o ČSSD

Podle průzkumů veřejného mínění by v současné chvíli parlamentní volby s přehledem až deseti procent vyhrála sociální demokracie. Jde o jakousi premiéru, vždyť poprvé od listopadu 1989 existuje reálná šance účasti komunistů na sestavování vlády. Česká společnost dlouhodobě tíhne k levici, pravicová část populace bije na poplach. Máme důvod se bát o osud demokratické společnosti? Co vlastně můžeme čekat od vlády ČSSD, která by poprvé v historii České republiky nezávisela na hlasech středových stran?

Zprofanovaná idea?
Internetové stránky České strany sociálně demokratické nabízejí tři různé volební programy a to krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý. Prvně jmenovaný zaměřuje na čtyřleté volební období a má být pro moderní voliče směrodatný, neřkuli zdaleka nejdůležitější vzhledem k nadcházejícím volbám. Slibuje například zvýšení platu státním zaměstnancům nebo zrušení třicetikorunového poplatku. Občas se na plakátech objeví i některý bod ze střednědobého programu, který se většinou skládá z bohužel bezobsažných slibů s platností tak maximálně do horizontu deseti let. Může to být třeba reorganizace armády nebo zlepšení kvality lékařské péče. Pro věrné voliče je nejzajímavějším dlouhodobý volební program ČSSD, který poodhaluje některé cíle, které si moderní socialisté vytyčili.

Socialismus. Pro mnoho občanů takřka vulgární a do hlav tisíckrát vtloukané slovo. Pro levicové politiky však stále cílem jejich snažení. Idea socialismu nezemřela, to ji jen moderní levicoví politici liberálního střihu po zkušenostech s komunistickým experimentem přetavili v ideál pro jednadvacáté století. Nazývá se demokratický socialismus.

Tato vznešená myšlenka vychází z tezí německého sociálnědemokratického předáka Karla Kautského, který se vydal po první světové válce střední cestou mezi bolševismem a takzvaným pravicovým revizionismem. Moderní levicové strany si z jeho učení odnášejí zejména touhu po „odstranění každého druhu vykořisťování a útlaku, zaměřeného proti jakékoliv třídě, straně, pohlaví nebo rase“.

Jak toho však chtějí lidé v čele ČSSD dosáhnout?

Progresivní daň jako všelék

Cílem současné sociální demokracie je tedy nastolení demokratického socialismu. Prvním krokem by mělo být znovuzavedení progresivní daně, kterou pravice zrušila během tohoto volebního období. Samotný volební program ČSSD se snaží progresivní daňovou sazbu obhájit. „Spravedlivou a vyváženou daňovou soustavu považujeme za jeden z účinných nástrojů sociálně demokratické politiky omezování sociální nerovnosti, vzniklé nerovnoměrným rozdělováním společenského bohatství, a za výraz snahy o posílení sociální soudržnosti,“ píše se v dokumentu.

Samotní politici zůstávají ještě o něco tajemnější. O dlouhodobém programu sociální demokracie se odhodlal Jiří Paroubek promluvit až na březnovém sjezdu na pražském Výstavišti. „Je to historická výzva a příležitost pro naši stranu,“ prohlásil předseda ČSSD o krizi, „jak tematizovat koncepty sociální spravedlnosti, solidarity, ochrany sociálně slabších a potřebných, důstojného života pro všechny, progresivního zdanění a s tím související mírou rozdělování, která by na úkor úzké skupiny nejbohatších prospěla všem, mimo jiné také středním vrstvám.“

V praxi by tyto myšlenky mohly podle politologů znamenat významné redukce reforem, které se podařilo protlačit sněmovnou během vlády kabinetu Mirka Topolánka. A Jiří Paroubek jim dává za pravdu. „Říkám naprosto jednoznačně, že získáme-li vládní výkonnou moc, pak s oporou krajů všechny otevřené i lstivě zastírané útoky na model sociálního státu nejen odrazíme, ale všechna jeho narušení zcela nekompromisně zkorigujeme,“ uvedl pro Český rozhlas v lednu letošního roku v reakci na plánovaná opatření Národní ekonomické rady vlády.

Rusko jako spojenec
Opětovný nástup sociální demokracie může v nejzazším případě vyústit v přehodnocení české bezpečnostní a zahraniční politiky, zejména pak v kontextu boje proti radaru. Ten ČSSD rozpoutala společně s komunisty a některými zelenými poslanci v létě 2007 a dodnes se staví k projektu negativně. Korunu tomuto téměř protiamerickému přístupu nasadil sociálnědemokratický poslanec Václav Šlajs, který na počátku května tohoto roku uveřejnil v Právu krátký článek „870 mrtvých varuje aneb Radar ještě nezabezpečí mír“. Silně dezinformační a normalizačně laděný text nabádá k odmítavému postoji k „americké militantní administrativě“ a jako varování předkládá Američanům účet za osm stovek obětí bombardování Plzně v závěru války.

Orientace části sociální demokracie na Rusko se naplno projevila v minulém roce, kdy byl do Lidového domu pozván ruský generál Jevgenij Bužinskij. Jako důvod kontroverzní návštěvy uvedla mluvčí ČSSD Květa Kočová zájem některých členů sociální demokracie o názory zahraničních odpůrců radaru. Skrytým důvodem mohl však být i skrytý vnitřní boj jednotlivých frakcí sociální demokracie. Tento tah měl být podle Lidových novin iniciován stínovým ministrem Petrem Hulínským, namířen pak proti ikoně ČSSD, předsedovi Jiřímu Paroubkovi.

Strašák Jiří Paroubek
Mnoho západních politologů si po celé dvacáté století kladlo zásadní otázku. Volí občan tvář, nebo stranu? V případě sociální demokracie nastává s touto otázkou spojený problém. Vhozením volebního lístku hlasujeme pro socialisty, nebo pro paroubkismus? Současný předseda ČSSD totiž ztělesňuje sociální demokracii ve vší její síle i všech jejích slabinách, po něm pojmenovaný styl vládnutí představuje v čiré podobě.

"V jeho případě vzniklo individuální osobní vládnutí jednoho člověka nad vládou i nad jeho politickou stranou,“ řekl do médií v létě 2006 prezident Václav Klaus. Podle něj byl Jiří Paroubek prvním politikem, který zemi doopravdy vládnul. „U sebe samotného jsem byl proti tomu, aby se používala slova, že mám moc nebo že vládnu. Vždy jsem říkal, že mám významný vliv, a mohu tak mnoho věcí ovlivnit,“ srovnával Václav Klaus sebe a ideového protivníka z řad levice.

Žádný jiný politik po roce 1989 navíc nevyvolal takové množství emocí, jako Jiří Paroubek. Nebyl žádným benjamínkem sociální demokracie, jako tomu bylo v případě Stanislava Grosse. K premiérskému křeslu přišel téměř jak slepý k houslím poté, co koaliční vláda podala v dubnu 2005 demisi po odhalení nesrovnalostí ohledně koupě Grossova bytu na pražském Barrandově. Během několika málo týdnů se proslavil brutálním zákrokem proti CzechTeku, populistickým rozhazováním a kontroverzními výroky o svých politických protivnících.

Problematický byl také jeho vztah k tradičně separovaným komunistům. „Umím si to představit za pět nebo devět let,“ prohlásil o vládní spolupráci s krajní levicí po jmenování premiérem, „komunisti už tuhle zemi nikdy neovládnou. Myslím, že se z nich dělá úplně zbytečný strašák,“ neopomněl pak dodat. A svá slova dodržel. Pomstil se koaličním partnerům za rozdmýchání vládní krize, kterou vyvolali kvůli Grossově kauze. Fakticky během posledního roku do řádných voleb ovládl společně s komunisty sněmovnu a KDU-ČSL prakticky vytlačil z vládní koalice.

Volební porážka v létě 2006 poslala sociální demokracii po osmi letech opět do opozice. Na rozdíl od ODS se však odmítla s touto rolí smířit a zůstat jen tichou alternativou v parlamentu. Kontroverzním projevem po oznámení volebních výsledků Jiří Paroubek odstartoval dva a půl roku trvající ofenzívu levice proti vládě Mirka Topolánka, která vyústila v březnu 2009 ve vyslovení nedůvěry. Z reforem dokázali socialisté udělat v očích veřejnosti asociální triky občanských demokratů, jakákoliv konstruktivní debata byla v parlamentu ukončena takřka zákopovou válku mezi dvěma největšími stranami.

Paradoxně to Jiřímu Paroubkovi a jeho (záměrně užívám přivlastňovacího zájmena) sociální demokracii neuškodilo, ba naopak. Stranické preference utěšeně rostou, volební vítězství by dle názoru většiny expertů mohla socialistům vyfouknout už jen náhoda.

Chybu udělali soudruzi z Lidového domu jinde.

Krizi populismem řešit nelze
Pastelkovné a podobné rozhazovačné kampaně odsoudily už v době Paroubkovy vlády sociální demokracii k obrovským problémům. Všechny socialistické strany v zahraničí řeší stejný problém – kde vzít peníze na levicové „řešení“ krize, které výrazně preferuje látání následků před hledáním příčin. Jiří Paroubek rozhodně ve státní kase nenalezne po květnových volbách dostatek prostředků, aby utáhl stát  při pokračující krizi, chtě nechtě bude proto muset sáhnout po některých drastických opatřeních.

Z rozhazovačného populisty se bude muset stát alespoň na chvíli státník. To s sebou přinese výrazné snížení preferencí sociální demokracie a síly se opět po několika letech vyrovnají. Pravice nebude poražena na hlavu, demokracie přežije.

Idea demokratického socialismu však také.