Benešovy dekrety a odsun jsou ostudou našeho státu

Nemůžu souhlasit se všeobecným názorem, že vyhnání (termín vysídlení se mi jeví notně eufemisticky) našich německých spoluobčanů, které proběhlo po skončení druhé světové války, bylo nevyhnutelné, natož pak humánně provedené. Ačkoliv odsun definitivně vyřešil problematiku integrace našich německých spoluobčanů v rámci republiky a obyvatelé Sudet se v průběhu let 1933 až 1939 podíleli na rozbití Československé republiky, nelze tyto argumenty považovat za směrodatné.

Sudetští Němci nebyli viníky
Pravda o odsunu není tak černobílá, jak se většina politické reprezentace dnes i v minulosti snažila veřejnosti namluvit. Sudetští Němci, stejně jako drtivá většina obyčejných obyvatel Německa, byli samotnou válkou a následnými událostmi natolik potrestáni, že nebylo třeba je jakkoliv dále trestat. Hlavní viníci holocaustu a válečných zločinů byli potrestáni Norimberskými procesy a dalšími soudními tribunály spojeneckých mocností. Na rozdíl od sovětských představitelů si západní státy vzpomněly na podobnou situaci, která nastala po listopadu 1918. Jakékoliv šikanování a utlačování obyvatel poražené říše by logicky vedlo ke vzniku stejné situace, která nastala v meziválečném Německu. Naopak, politika podpory ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně Němců vedla ke stabilizaci veřejného života v poválečném Německu a zamezila opětovnému růstu extremismu, jak pravicového, tak levicového.

Sudetští Němci navzdory tvrzení převážně nacionalistických částí československé veřejnosti na připojení k Třetí Říši nevydělali, ba naopak. Odbyt tamějšího průmyslu a zemědělství narazil na tvrdé podmínky v Říši, nezaměstnanost v této části Říše dosahovala maxima, statisíce mladých mužů padly na východní i západní frontě. Sudetští Němci byli považováni za občany druhého řádu, přivandrovalce. Adolf Hitler jim sliboval návrat do mateřské vlasti, ve skutečnosti však byli zneužiti jako figurky stejně tak, jako například Maďaři, Rumuni a dokonce i Slováci. Obyvatelé Sudet nejsou hlavními viníky rozbití republiky, kterou pomáhali na konci dvacátých a na počátku třicátých let budovat (často zapomínaným faktem je aktivní účast Němců na vládě, kterou historiografie nazývá kolébkou československé demokracie). Je jím nacionální socialismus a rozpínavé a chladnokrevné choutky Hitlerovy.

Omluvený teror
Po květnové revoluci roku 1945 se v Československu chopily moci síly, které v mnoha případech jenom převlékly kolaborantský kabát a počaly rozsévat krvavou spravedlnost. Frustrovaní a násilničtí samozvanci se rozhodli pro mstu, stejně tak, jako hyeny požírají tygra až poté, co mrtev padne k zemi. Msta nemohla být provedena na vojácích, ti už byli dávno internováni a posláni zpět do Říše - nejlépe se v takovém případě mstí na bezbranných a v drtivé většině nevinných. Podobnou situaci mimochodem zažilo Československo po Mnichovu, kdy vyplaval na povrch hnus, který byl po celou dobu první republiky dušen (viz. osud Karla Čapka, antisemitské zákony přijaté už měsíc po podstoupení Sudet apod.)

Vítězství Henleinovy strany ve volbách roku 1935 (které jen šikovnými a zároveň nedemokratickými způsoby vláda proměnila ve vítězství agrárníků) se v souvislostech dá srovnávat s vítězstvím komunistů o 13 let později, proto jej nelze považovat za pádný argument pro odsun, stejně jako nelze aplikovat na Němce kolektivní vinu. V drtivé většině byli odsunuti lidé, kteří měli pramalý vliv na rozpoutání druhé světové války a v konečném důsledku se nepodíleli na teroru namířeném proti Čechům.

Majetek, který byl odsunutým Němcům zabaven, nebyl v drtivé většině použit na obnovu republiky, nýbrž byl rozkraden všemožnými akčními výbory a rudými teroristy. V mnoha případech byl nabytý majetek komunistickou mocí v průběhu následujících let použit k uplacení voličů a sympatizantů. Nadále se kradlo i židovským spoluobčanům. Nejméně tisíc Židů, kteří před válkou obývali Sudety, bylo na základě jejich německé národnosti po návratu z koncentračních táborů odsunuto a okradeno o zbytek majetku.

Existují trestné činy, které lze v dějinných souvislostech pochopit, nikoliv však zapomenout a amnestovat. Zákon č. 115/1946 Sb. eufemisticky zvaný zákonem „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“ amnestuje přesně ty živly, které se během odsunu Němců podíleli na masakrech, ze kterých stačí zmínit případ jistého Václava Boudy. Tento velitel internačního tábora v Hranicích na Moravě opakovaně znásilňoval a mučil zajaté Němky, přičemž jich několik zemřelo. Na základě zákona 115/1946 Sb. byl plně amnestován.

Mnoho masových vražd nevinných Němců bylo podobným způsobem pardonováno a z hlediska právního zapomenuto. Kolik poslanců Prozatímního Národního shromáždění tušilo, co se skrývá za paragrafem jedna, které říkalo, že „jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné“. Tušil to i prezident Beneš, když tento zákon podepisoval?

To samé platí o opravdových Benešových dekretech, například zákony 108/1945 Sb. „o konfiskaci nepřátelského majetku“ a 12/1945 Sb. „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“, které připravily tři milióny lidí o jejich majetek bez jakékoliv náhrady a umožnily tento majetek rozkrást. Další zákon 33/1945 Sb. „o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské“ připravil o právní ochranu bývalé obyvatele Československé republiky a de facto znemožnil trestní stíhání vrahů a zlodějů, kteří se svých činů dopustili na postižených Němcích a Maďarech.

Benešovy dekrety jako jed demokracieOdvažuji se tvrdit, že Česká republika v současné době stále udržuje při životě zákonná opatření, která fakticky amnestují masové vrahy a zloděje a kryjí bezpráví, učiněné na bezbranném obyvatelstvu. Dokud bude v naší zemi existovat podobný zákon, nelze mluvit o demokracii a svobodě, protože jsme po komunistické diktatuře přejali jeden ze stěžejních zákonů. Samotný odsun Němců lze z dějinného hlediska a atmosféry tehdejší doby pochopit, pardonování vražd však nikoliv.

Zde opět úřaduje populismus. Mnoho občanů stále vidí v Benešových dekretech důkaz českého vítězství nad nacismem, někteří samozřejmě také právní normu, která jim přiznává majetky, zabavené našim německým spoluobčanům. Kdy si Češi konečně uvědomí, že jsme de facto vyhnali a zčásti povraždili naše spoluobčany, kteří ekonomicky a kulturně přispěli k vyspělosti Českých zemí? Kdy si konečně Češi a jejich politická reprezentace uvědomí, že tento problém nelze do konce věků zametat pod koberec a je třeba jej řešit?

Co třeba začít omluvou? V integrované Evropě je vypořádání se s minulostí prvním krokem. Ostatní země, které vyhnaly Němce a zabavily jejich majetek, již dávno projevily lítost. Neříkám, že by se Němci měli vrátit zpět na svá historická území, ale je třeba alespoň projevit vstřícnost. Jsme přeci už o několik generací dál.

Kdy to pochopíme i my?