Lidská práva na obranu proti migraci je rozhodně třeba hájit

Každý má právo vlastnit majetek. Dokud lze vlastnit i pozemek, k výkonu vlastnického práva patří, že vlastník se může bránit, aby se mu tam někdo nastěhoval nebo mu tam někdo někoho vnutil. Nejen může, ale musí se bránit!

Ač sám pohan, v desateru nacházím moudrost. Podle mě veškerá inovativní pojetí lidských práv jsou naprostý blud. Jediné lidské právo je očekávat, aby se k sobě lidé chovali slušně. V desateru je v podstatě napsáno všechno, co se týče lidských práv.

Právo vlastnit majetek můžeme vyčíst z přikázání sedmého a desátého. Nepokradeš, a nepožádáš manželky bližního svého, ani statků jeho. (Z mého laického pohledu muslimové považují za majetek i dcery a rozšířili si to o "Nepohlédneš".)

Z toho jednoznačně vyplývá, že žádné lidské právo na migraci, na sociální dávky, zdravotní péči apod. žádným lidským právem není, neboť naplnění tohoto "práva" vyžaduje cizí statky. To jsou zásadně práva pouze občanská a stát k tomu musí poskytnout vlastní statky. A pochopitelně žádný stát nemá zdroje na financování potřeb celého lidstva. Musí sloužit svým občanům, zdůraznuji pouze svým občanům. K lidským právům na život, na slušné (nikoli kruté) zacházení, na rovnost před zákonem, žádné zdroje nepotřebujete.

Pokud dobrotrusové vyžadují něco takového, jako právo na migraci a na důstojný život, dělají to z lásky k bližnímu svému. Ale narozdíl od nás, kteří za své bližní považují zejména rodinu, lidi příbuzné a blízké, i narozdíl od státu, který pečuje (teoreticky) o své občany, tito lidé mají srdce velice široké. Požadují cizí statky (naše), tj. ne sice ze svého, ale morální nadřazenost je omlouvá, protože to nedělají přece pro sebe, ale pro všechny ubožáky, kterých je tolik na světě. Všem by chtěli dát důstojný život, ale vůbec se neptají, co pro lidi jiných krajů ten pojem znamená. Jiný kraj - jiný mrav, a zároveň jiný pohled na to, co je to vlastně důstojný život a jestli je svalnatý mladík v adidaskách a s mobilem v ruce ubožák, pro kterého jediným důstojným způsobem žebrání je říct si o dávky a nemuset křičet dvakrát.

A teď bych se vrátil k tomu, co bylo řečeno na začátku. Jako individuální vlastníci statků, stejně jako politici, kteří spravují statky jim svěřené, nemusíme nikomu zdůvodňovat, jaké hosty zde chceme a jaké ne. I kdyby to byla jen otázka vkusu a rozmaru. Máme povinnost ctít otce svého a matku svou. Tomu rozumím tak, že máme ctít i jejich odkaz a péči o statky, které nám dali v dědictví. Pokud někdo žádá, abychom zdroje po předcích rozházeli, podle zákona je trestat nemůžeme, ale mohli bychom je aspoň zesměšnit. Moc se mi líbil středověký zvyk pomazat přestupníka dehtem a vyválet v peří. Aby si pamatoval, že desatero se porušovat nemá.