Jedna z otázek, které budou noví poslanci Evropského parlamentu a nejen oni řešit, je hospodářský vývoj Evropské unie. Nízká produktivita práce části EU, pomalý hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost jsou dlouhodobě těmi nejpalčivějšími z nich. Evropa je z hlediska růstu ekonomiky často charakterizována jako zaostávající za rozvojovými zeměmi, pro které je typická nízká životní úroveň obyvatelstva. Takzvaný „přebujelý sociální stát blahobytu“ je pak Evropské unii všeobecně připisován k tíži a jako jeho léčba je navrhováno jeho výrazné omezení. Nabízí se otázka, jak moc lze srovnávat evropský sociálně-tržní model, který umožňuje rozvoj každého jedince společnosti zajišťováním vzdělání obyvatelstva, zdravotní péče či zaměstnanosti s modelem „průměrné“ rozvojové země, z nichž se naopak obyvatelé snaží migrovat do zemí s vyspělou péčí o občany. Jakou skutečnou hodnotu má vysoký hospodářský růst země, který svým obyvatelům nic nepřináší?
Směr, kterým by se však Evropská unie ubírat měla, je rovnováha a efektivita. Složité struktury sociálních států je nezbytné pečlivě hlídat a bránit se proti cílenému zneužívání snižujícímu jejich efektivitu a zároveň reputaci a prestiž sociálních systémů. Spolu s tím souvisí efektivita fungování vládních sektorů. Na místě je tak podpora zlepšování finančního managementu a transparentnosti veřejných financí. Další složkou rovnováhy jsou parametry pracovního trhu. Jednotlivé státy musí klást důraz na flexibilitu pracovního trhu, která motivuje zaměstnavatele za podmínek dosažení co nejvyšší úrovně kultury managementu a pracovního prostředí.
Evropská unie musí být taktéž schopná bránit se proti sociálnímu dumpingu, jenž vytváří dovozem výrobků s výrazně nižšími cenami země, které takto nízkých cen dosahují absencí sociálních práv standardních v EU, jakým je například právo na ochranu zdraví a bezpečnosti při práci. EU by neměla akceptovat, aby zdrojem konkurenceschopnosti na jejím trhu byla právě absence určitého druhu základních práv, ale naopak prostřednictvím svého trhu tlačit na expanzi těchto hodnot. Evropský sociální model musí být prosazován jako pozitivní faktor ekonomického rozvoje. Růstový model EU bude i do budoucna spočívat zejména na odvětvích s vyšší přidanou hodnotou a znalostní společnosti. Proto musí cílená podpora EU směřovat do oblasti vzdělání a vědy, zajišťovat vysokou úroveň na všech stupních vzdělávacího procesu spolu s rozvinutým systémem soustavného zvyšování dovedností obyvatelstva. Nejde pouze o zvyšování objemu finančních prostředků do této oblasti, ale zejména o zvýšení efektivity jejich alokace.
Dalším zásadním tématem je budoucnost společné evropské měny. Její největší slabinou se stala strukturální nesourodost eurozóny, rozdíly v konkurenceschopnosti mezi jednotlivými zeměmi zdražující pracovní sílu a způsobující růst nezaměstnanosti v některých regionech. Cílem evropských fondů by mělo být právě vyrovnání konkurenceschopnosti. Fungování společné evropské měny bude rovněž vyžadovat koordinaci dlouhodobé vyrovnanosti vnitrostátních rozpočtů a dohled nad finančními institucemi napříč EU.
Pokud bych dostala příležitost Českou republiku v Evropském parlamentu reprezentovat, zaměřovala bych se zejména na prosazování těchto témat v Hospodářském a měnovém výboru (ECON), Rozpočtovém výboru (BUDG) nebo Výboru pro rozpočtovou kontrolu (CONT).
