Z většiny akcí si po skončení píšu pár nejzajímavějších zážitků. Jak ale přenést přes klávesnici pocity z prvního sjíždění řeky?
..........to přece nejde zachytit slovem - vltavské vlnky, které rozevírají náruč špičce lodi a jejich mámivé houpání......... nebo krůpěje Vltavy, kterými řeka pohladí při sjíždění šlajsny...........a co pohled z hladiny na Rožmberský hrad či pohádkový průjezd krumlovskými zátišími? Nezapomenutelné ticho přírody, kterým se projíždí, žbluňkavo v botech, mokrej zadek, bolavá záda a vyvrhnutej bok z nepohodlného sezení na plavidle. Jak popsat míjení kamenných pozdravů vltavských spoluplujců, balení se do pláštěnek, když vltavskou vodu ředí déšť a vzájemné se držení lodí, kdy se propojeni podřizujeme tempu řeky?
Stejně tak nejde slovem zachytit atmosféru večerního ohně, kdy každý ze sebe posílá k ostatním kousek sebe a kdy odkládá vrstvy všedního života, které jsou potřeba k přežití v každodenním snažení se. Svět se smrskne do spacáku, lodě, stanu, vody. Čas věnuješ zabezpečení spaní, jídla, topiva, přepravy a nemusíš řešit svět, který je dál než 5 metrů od tebe. A pak se navrátíme do světa, který je více než těch 5 metrů od nás a který musíme přežvýkat, i když nám nechutná a k přežití ho vlastně vůbec nepotřebujeme. Necháváme se jím rozemílat, abychom jednou za rok dopřáli duši lázeňskou péči na Vltavě?
Slova nestačí na zachycení nočního prolínání se duší, kdy oheň umožní vidět jen to, co vidět má být, kdy zepředu hřeje, ale vzadu běhá mráz po zádech z té nádhery. Kdy nastavuješ ruku se svou dušičkou a když po ní někdo sáhne, nechá na oplátku kousek té své ve tvé dlani. Kousky dušiček kolují z dlaně do dlaně, lehce je zahříváš, aby se nepolekaly zimy. I když to není ta tvá, víš, že na tvůj kousek dušičky taky někdo dýchá. Neprochladnou! A to i když dech je cítit rumem nebo pivem. Dušičky kolují a nechávají se zahřívat. Rády!
Už dlouho mi nikdo tak nádherně nezahřál dušičku.
Sedm zážitků z mojí první vody
1) První a dosud nepřekonatelný zážitek byl přechod zátoňského brodu při příjezdu do kempu.
Bratře –stan se dá postavit i za tmy, když máš dobré spoluspáče!!!
2) Úžas nad tím, jaká je ve stanu tvrdá podlaha – velké poděkování rodině Stránských za půjčení dvou dvojkarimatek.
Bratr (zkušený vodák, který kdysi prohlásil, že já na vodu nesmím ani pomyslet, že on by si mě do lodi nikdy neposadit) mi dodatečně vysvětlil, že je třeba najít si v kempu místo, kde je vyšší tráva a na ní stan postavit – bude měkčí poleženíčko. Po návratu jsem se omluvila dceři Báře za příkoří, která jsem jí způsobila, když musela jezdit na indiánské tábory, spát v týpý na posteli z vrbových proutků – tři neděle. Skákala pak radostí, když zjistila, že existují tábory v Chorvatsku s ubytováním v dvojlůžkových pokojích s vlastní sprchou. K Indiánům už potom nikdy nejela.
3) Do konce našeho kempování se mi nepodařilo najít koupelnu, ale poslední den jsem objevila holčičí záchody – do té doby jsem chodila na klučičí. Tak třeba příští rok najdu i tu koupelnu.
4) Výkřiky moje a Lenky, když jsme přistávaly u obležených břehu či se odrážely – My jedeme dneska poprvé! A všichni okolo odhazovali provazy od svých lodí, opouštěli své přítelkyně a vrhali se nám na pomoc. Myslím, že důvodem nebylo zoufalství v našich očích jako snaha o zachránění vlastního majetku a v neposlední řadě i jejich holých životů.
5) Velkým překvapením bylo, že v kempu se dalo krom piva, vína, sodovky a večeře koupit taky dřevo na oheň. To teda nechápu, proč jsem v dětství musela jezdit s rodiči do lesa, abychom v zimě měli čím topit. Asi je to tím, že kolem mé rodné vísky nejsou kempy.
6) Atmosféra u Královského jezu v Českém Krumlově – no comment!
7) Kdyby mi někdo řekl, že po celou dobu pobytu budu mít vlhko v botech, tak bych tam byla bejvala vůbec nejezdila. Eště že i bratr mi tuto skutečnost zamlčel a já se přesvědčila, že i s mokrem v botách můžu zažít tři bezva dny. Zrovna tak z oblasti sci - fi je obraz, který nutil Jitku k nekontrolovatelnému smíchu, jak zadák = Lenka po pás ve vodě tlačí loďku a háček = já hopsá suchou nohou po břehu.
