Jak jsem potkala úchyla

Zaspala jsem, sotva to stíhám na čas do práce, prohýbám se pod těžkou taškou, tramvaj narvaná. Stojím namačkaná u dveří a tvářím se jak sto čertů, v obličeji mám veškeré utrpení světa. Jsem nešťastná chudinka.

Dveře se zavřou a na refýži proti mně stojí mladý muž s obrovských sluchátky na uších. Kouká mi přes zavřené dveře do očí, v těch jeho je radost ze života, navazuje oční kontakt. Panika –  Pozor úchyl! Dělám, že je průhledný,… usmívá se na mě… Nebo to není úchyl?  Stále je pro mě průhledný a držím si svůj nešťastný, pondělně ranní výraz a po očku koukám, jestli ten pohled opravdu patří mně, nebo spíš nějaké slečně v mé blízkosti? Vyděsím se – patří mně. Stále dělám, že je průhledný,a průhlednější a průhlednější, že ho vůbec, ale vůbec nevnímám. Úchyl, úchyl, úchyl – už jen to, že se může v pondělí ráno takhle radovat. Vo co mu de?  On to nevzdává, vytahuje z tašky banán, … tak, a je to Úchyl, teď bude dělat laciné banánové sexuální narážky. Seš průhlednej, seš průhledneší a průhlednější. Dává si banán k ústům, tak teď to přijde zvrhlíku úchylnej…. dá ho před své rty v prohnuté lodičce – je z toho žlutý banánový úsměv, smailík jak vyšitej. Ještě, že se tramvaj rozjela, už bych to nevydržela a usmála se na něho. A stejnak jsem měla pravdu, byl to úchyl, tohle nemůže dělat normální člověk v pondělí ráno. Chtít někomu dělat radost, rozesmát ho, naladit do pohody, pohladit zájmem. Konečně už teda vím, jak vypadají Sluníčkáři. Kdo to má s nima vydržet.