Říkej mi táto

To malé růžové tělíčko je moje dcera. Nějak mi to pořád nedochází. A jí jsem právě teď ukradený. Zatím.

Chlapi to mají v životě přeci jen jednodušší. Tedy ne že bych byl feminista, ale poslední dva týdny můj celkový náhled na úděly obou pohlaví dost změnily.

Před dvěma týdny poslala doktorka mou krásnou těhotnou ženu do porodnice. Bylo to více jak měsíc před termínem. Od té doby si užívala strach o tvorečka, kterého zatím znala jen jako původce divokých pohybů jejího bříška, a bohužel také zkušenost s českým zdravotnictvím. A já ji prakticky nemohl nijak pomoct.

Předevčírem se na svět poprvé podívala naše dcera. Tři týdny před termínem. Byla maličká a celý první den strávila v inkubátoru. Od té chvíle žiju v nějakém meziprostoru. Její narození se mě přímo fyzicky nijak nedotklo (přesně na rozdíl od mojí ženy). Byl jsem v práci a nervozně jsme čekal na nějaké zprávy. Jen pro ujasnění - u porodu jsme nebyl po vzájemné dohodě, manželka mě tam nechtěla a já upřímně netuším, jestli bych to vůbec zvládnul, i teď mi dělá problémy vidět, jak jí všechno bolí a jak nemůže ani sedět. Můj život jde tedy tak nějak pořád stejně dál. Ale pak si vzpomenu na toho drobečka a všechno je jiné.

Ona je tak krásná. Je krásná přestože je celá já. Nevím jak to ta příroda zařídila, ale ten náš malý uzlíček štěstí je krásný i když se zrovna tváří jako já po ránu. Včera jsem se na ní díval. Jen po mě loupla očima. Jako by se chtěla mrknout, kdo ji to vyrušuje. Malou ručičkou se podrbala na malém oušku a pak už jsem jí nezajímal.

Když mi teď někdo gratuluje k tomu, že jsem táta, jsem pořád trochu překvapený. Ten malý krásný tvoreček si klidně odfukuje do peřinky. Už to není jen těšení a doufání a trochu bání. Už to má otevřená kukadla (někdy), svírá to malé ručičky do pěstí a když se na ní dlouho dívám, nabírá do pláče. Už něco chce a něco nechce. Je to naše krásné štěstí a tváří se u toho jako já po ránu.