Ajťák u koní – první jízda

Člověk si obvykle pamatuje, když něco zažije poprvé. První vyražený zub, první poznámka ve škole, první pokuta za rychlost. No, vlastně si nepamatuji nic z výše uvedeného. Ale první jízdu na koni si pamatuji.

Tak na začátek klíčová otázka: Jestli pak si myslíte, že jsem to přežil? No přežil. A vlastně to ani nebylo žádné drama. Ale nastalo něco, co se dá označit za „tvrdý střet s realitou“. Ale začneme od začátku.

Mezi okamžikem, kdy jsem se do jezdecké školy přihlásil, a chvílí, kdy jsem se chystal poprvé vyhoupnout do sedla, bylo poměrně dost času. Ten jsem využil k tomu, abych se střídavě bál a těšil. Jak se těšení postupně ztrácelo a strach narůstal, měl jsem chuť to celé zabalit. V tom mi zabránily pouze dvě věci. Za prvé jsem už měl kurz zaplacený a bylo mi líto peněz. A za druhé jsem na své středně krizové vlně už stihl svému okolí oznámit, že ze mě bude jezdec.

Vlastně jsem tak trochu čekal, jestli mi zdravý rozum neřekne, že je to pošetilost. Celé to mohlo skončit jako historka, jak jsem se málem učil jezdit na koni. Ale zdravý rozum nedostal příležitost. Už jsem psal, jak se s přechodem do středněvěké ligy mění vnímání času. Tak tady to byl mžik. Najednou byl večer před první jízdou a já opravdu nebyl připravený.  

Už nějakou dobu předtím jsem se snažil představit sám sebe, jak jedu na koni. Nebyly to veselé představy. Nějak se mi v těch představách pořád motalo čehý a hot s ilči a hatátitlou. Alespoň jsem si trénoval prrrr na chvíli, až budu chtít svou spanilou jízdu ukončit. Pak jsem dostal super nápad. Jsem přece kluk od počítačů, tak proč nehledat radu tam. Můžu vám s klidným srdcem říct, že na Youtube jsou stovky videí, jak někdo padá z koně. Některé z nich se jmenují Funny Moments. Viděl jsem je všechny. Funny mi nepřišlo žádné. No dobře, lžu. Párkrát jsem se zasmál a doufal přitom, že můj pád nikdo nenatočí.

Když jsem šel spát, snažil jsem se na to celé podívat racionálně. Tak nejdříve jsem si vytvořil teorii, že jízda na koni nemůže být nic těžkého. Koně sdílejí svůj osud s člověkem tisíce let. Přece to už v nás nějak musí být. Nějaká zděděná schopnost vyskočit na koně a odcválat do západu slunce. Vždyť filmy jsou toho plné. A druhou věc, kterou jsem si opakoval, bylo, že se vlastně nic tak hrozného nemůže stát. No tak spadnu, no. V tu chvíli mi ale došlo, že nechci spadnout. Ne kvůli pádu samotnému. Já se nechtěl zesměšnit. Jo jo, bylo to tu. Ješitnost si právě otevřela krám.

Druhý den jsem rozechvělý přišel na jízdárnu. Už tam na mě čekali. Trenérka a kůň. Jmenoval se Teo, byl veliký a byl úžasný. Kdykoli jsem později měl možnost na něm jet, pokaždé jsem to bral jako odměnu. Teď jsme se ale viděli poprvé. On tak na mě shlížel a vypadalo to, že jsem mu šumák. Já koukal na něj a uvědomil jsem si, že je opravdu veliký. Jako jasně, že jsou koně, většinou, velcí. Ale když si pak uvědomíte, kde budete sedět, jeví se daný kůň přeci jen ještě větší. Navíc, jak se nahoru dostat? Byl jsem v mládí docela pružný, ale představa, že zvednu nohu do výše třmenu a pak budu schopný se vyhoupnout nahoru, mi přišla lehce řečeno nereálná. Naštěstí vše vyřešila stolička. Když jsem stoupal po těch schůdcích, nepřipadal jsem si moc jako jezdec. Ale prý je to lepší i pro koně a pro sedlo. Tak v zájmů obou jsem se obětoval.

Usedl jsem do sedla. Nechal jsem si vysvětlit, kam dát nohy, jak držet otěže a tak. Najednou jsem měl pocit, jako bych vyhrál Velkou pardubickou. Zvládl jsem to, seděl jsem na koni. Paráda, tak to nebylo tak hrozné. Pak Teo udělal první krok.

Dnes po těch letech a navzdory mému chronickému amatérismu musím říct, že mi pohyb koně, když na něm sedím, přijde „přirozený“. Jsem už prostě zvyklý na to, jak se hýbe a moje tělo, navzdory stáří, dokáže vcelku správně reagovat. Výsledek je, že to z dálky, když padne mlha a vy se semhle díváte a já támhle jedu, vypadá, jakože jedu na koni a vím co dělám. Tehdy jsem ale byl překvapený. Když Teo vykročil, stala se z něj loď na moři. S každým dalším krokem jsem měl pocit, že se zřítím na zem. Teď vidím, jak si ťukáte na čelo. Na koni v kroku seděla spousta lidí. I kdyby jen na pouti v dětském věku. A taková hrůza to přece nebyla. No na svoji obranu musím říct, že Teo byl opravdu velký a měl výrazný pohyb. Ale především já měl v hlavě tu svoji teorii, že jízda na koni je přirozená věc, že to půjde samo. Tak teorie byla právě v troskách. A poslední věc, která vám snad objasní nejlépe důvody mých problémů – já měl odjakživa problémy s rovnováhou. Na kole ne, ale provazochodec by ze mě nebyl.

Kroužili jsme po jízdárně a já se snažil naučit první a základní věc nutnou pro jízdu na koni – sedět na zadku. Ne, to si můžeme mezi námi laiky říct. Základem pro jízdu na koni je prostě naučit se sedět. Pak, po poměrně dlouhé době, moje trenérka Hanka usoudila, že už se k zemi neřítím tak často a navrhla, že můžeme zkusit klus. Necítil jsme se úplně v pohodě, ale Ješitnost začala ve svém krámku vyskládávat první zboží.

Klus byl fajn. Akorát s každým krokem mě Teo vyhodil tak půl metru do vzduchu a já měl vždycky problém se trefit zpátky do sedla. Samozřejmě, že přeháním. Ale mezi námi, klus je ze všech koňských chodů nejméně pohodlný. Proto v něm strávíte nejvíc času. V klusu se ukázala jedna věc – jsem obdařen snad každým myslitelným zlozvykem, který při jízdě na koni můžete mít. To je nevýhoda, když se začnete podobnou věc učit těsně před důchodem. V hlavě dokážete pochopit, že nějakou věc děláte špatně (nebo, že ji vůbec děláte), ale tělo si vede svou. Já stále bojuju, i dnes, se všemi svými zlozvyky. Pro ty, kteří nechtějí čekat na konec celého příběhu, mám jednu stručnou radu – pokud si chcete zajezdit ve věku již pokročilejším, najděte si vhodného koně. Spíš se kůň dokáže přizpůsobit vám, než se vy zbavíte všech špatných návyků.

Blížil se konec první lekce. Trenérka se na mě dívala pohledem lvice trhající na kusy antilopu a zeptala se, jestli si chci vyzkoušet i cval. Ješitnost zatím neměla zavíračku. Tak jsem chtěl. A dobře jsem udělal. Cval je super. Pokud jste kdy toužili jezdit na koni, tak to bylo kvůli cvalu. Cítíte sílu všech svalů toho půltunového zvířete a vnímáte jak plynulý a přirozený ten pohyb je. Každému bych chtěl dopřát alespoň jednou zažít ten pocit cválat po zasněžené louce nebo stezce uprostřed lesa. Přesně kvůli tomu lidi jako já jezdí na koni.

Hodina skončila. Já se nepříliš ladně svezl ze sedla na zem. Všechno mě bolelo a nohy se mi klepaly. Už v tu chvíli jsem se těšil na další lekci. A hrozně jsem se bál. Že spadnu a zesměšním se.