Ajťák u koní - jako to začalo

Někdy vás krize středního věku setne, jindy vyhodí do koňského sedla. No a někdy obojí a o tom si něco povíme.

Tak jsem si teď někdy vzpomněl, že už je to poměrně dlouho, co jsem nepsal nic do blogu. Ukázalo se, že je to víc jak deset let. Život mě za tu dobu trochu semlel. Ta relativita času je hrozná věc. Je obecně známo, že čím je člověk starší, tím čas ubíhá rychleji. Musím ale říct, že se čtyřicítkou to začíná být hukot, jako když startuje letadlo. A asi neřeknu nic nového, když zmíním, že děti fungují jako spolehlivý booster. Přijde mi to jako včera, kdy jsem se rozplýval z narození dcery. Za chvíli jí bude třináct. Nechápu, co se to děje.

Každopádně se v mém životě objevilo téma, které mi přijde vhodné k zaznamenání. Ano, je to krize středního věku. Je to prostě tak. No ale pojďme od začátku. Vždycky jsem měl nějaké zájmy. Celkem dost jsem sportoval. Tedy nic velkého, ale nějak jsem se pořád hýbal. A kdyby nic jiného, na kole jsem byl skoro každý den. Pak přišla škola, práce, rodina, dům a všechno s tím spojené. Abyste to pochopili, to všechno se u mě dělo prakticky v jeden okamžik. A tak se stalo, že na nic víc už nebyl čas. A popravdě jsem neměl pocit, že mi to chybí.  Myslím tím cokoli mého vlastního, nějaký koníček, zájem nebo tak. Ale přiblížil se onen věk a já ani sám nevím proč, začal jsem lehce bilancovat. Nic velkého, jen jsem se tak rozhlédl a vida, že už vlastně není za potřebí se tolik hnát, řekl jsem si: „A co teď?“

Je zvláštní, jak si člověk neuvědomuje, kolik času doopravdy uteklo. Já se rozhodl, celkem automaticky, začít zase jezdit na kole. Abych se motivoval, hned jsem si jedno koupil. Tak přece se na to nevykašlu, když stojí v garáži a stálo majlant. Abych se motivoval víc, koupil jsem si oblečení na kolo. Pak jsem se chvíli přemlouval a nakonec vyrazil. Jako bylo to fajn, těch prvních pár kilometrů. Pak mi to ovšem došlo. Za tu dobu, co jsem nesportoval, jsem nabral dvacet kilo. A rozhodně nešlo o svaly. Zbytek cesty jsem protrpěl. Je mi trapné přiznat, že ta první trasa neměla ani deset kilometrů a rozhodně to nebyla horská etapa. Pro vnějšího pozorovatele by bylo asi zábavné mě vidět a zároveň k tomu jako komentář mít můj vnitřní hlas.

„Kde se tady sakra vzal ten kopec? Vždy tady to byla vždycky rovinka“
„To tam jako fakt už nemám žádný lehčí převod?“
„Budu se tvářit, že mě ty děti nepředjely.“
„Jako nic moc, ale průměr 15 km/h zas není tak špatný.“

Musím říct, že někdy je to opravdu těžké. Myslím připustit si, že člověk stárne. Hlava naskočila rovnou do místa, kde jsem kolo před deseti lety opustil. Ale tělo bylo už dávno jinde. Hlava to nechápala. Vždyť tady to vždycky jelo skoro samo, tak proč teď funím jako lokomotiva a skoro se nehýbu?

Ještě mockrát jsem kolo vytáhnul a doufal v zázrak. Neříkám, že se nic nezměnilo. To zase ne. Postupem času jsem přestal za jízdy působit jako akutní případ pro koronární jednotku. A vlastně jsem, s ohledem na dané okolnosti, jel celkem slušně. Ale objevil se jiný problém. Nebavilo mě to. Dřív jsem se na kolo těšil. Vyjet aspoň na chvíli byla téměř povinnost, aby den za něco stál. A teď jsem se vždy musel přemlouvat. Už to prostě nebylo ono.

Jenže co teď? Mám si koupit motorku? Nevím proč, ale naskočilo mi to rovnou. Asi nějaký stereotyp, nevím. Ale zas takový fanda do benzínu nejsem a určitě bych se rozmáznul v první zatáčce. Nebo si mám jít dělat piloťák? Další stereotyp. To nejde moc dohromady s mými závratěmi. Fakt jsem nevěděl. Málem jsem začal hledat album známek z dětství.

No a pak to přišlo. Moje dcera, stejně jako většina holčiček v tom věku (bylo jí pět), miluje koně (stále, i teď). Když se přiblížily její narozeniny, vymýšlel jsem dárek. Už jsem nechtěl kupovat stopadesátého plyšáka, ani další kreativní sadu nebo stavebnici. Chtělo to něco speciálního. Chvíli jsem pátral a na dohled od našeho domu jsem objevil farmu, kdy bylo možné i tak malého prcka posadit na koně. Všechno jsem domluvil, dcera byla nadšená už jen z té představy. Ve sjednaný den jsme dorazili na místo a co vám budu říkat, byl to úspěch. Pak jsme se vraceli autem domů a povídali si o tom. A mně došlo, že jsem si to užil snad ještě víc než ona. A to jsem na koni neseděl. Moc jsem to nechápal, ale v přítomnosti těch velkých tvorů mi bylo příjemně. Voněli mi, ať to zní jakkoli divně. Domů jsem se vrátil nabitý.

A pak nebylo nic, nějakou dobu. Zapomněl jsem na to. Jednoho dne jsem ve schránce našel mail z té farmy. Evidentně ho rozesílali všem, na koho měli adresu. Byla to pozvánka do jezdecké školy. Díval jsem se na něj a všechno se to vrátilo. A tak jsem ho nevymazal. Ale jinak nic. Já si připadal hloupě při představě, že se ve svých čtyřiceti začnu učit jezdit na koni. Ale pořád mi to zůstávalo v hlavě. Jednou jsem se o tom zmínil před ženou a jí to, kupodivu, divné nepřišlo. Povzbudila mě. A to bylo zřejmě to, co jsem potřeboval. Přihlásil jsem se.

Jeden jarní den jsem tedy seděl v zasedačce farmy jako zájemce o jezdecké kurzy. Já a skupinka malých holek. Byly všechny skoro o třicet let mladší než já. Ale už mi to bylo jedno. Za oknem byla jízdárna a na ní právě kroužili koně. Tohle jsem chtěl umět. Dnes je to už víc jak sedm let a já sem příště napíšu, co se dělo dál.