Na jachtu mě přivedla především má cestovatelská vášeň, která začala za dob studií na vysoké škole a absolvování programu Erasmus v Řecku. Následovala cesta na Nový Zéland, kde jsem byla půl roku, a poté návrat do tepla kanceláře.
Jako inženýrka ekonomie jsem se neměla špatně, nicméně má touha po cestování nebrala konce. Nikdy předtím jsem na jachtě, plachetnici, neplula a netušila jsem, co od toho očekávat. Nebude mi špatně? Jak budu vycházet s kapitánem? Naučím se ovládat loď? Co si s sebou vzít za výbavu, oblečení? Zkrátka, vše pro mě bylo nové a každý začátek bývá těžký.
Tak, a jsem na Martiniku. Ještě před pár týdny jsem netušila, kde přesně se daný ostrov nachází. Na letišti po kratším čekání vidím Radka, který mně přichází naproti. Bere mi kufr a společně jdeme k autu. Po opuštění klimatizované letištní haly mě ovane příjemný teplý vlhký vzduch a já si začínám uvědomovat, že jsem opravdu na druhé straně oceánu, kde něco nového začíná. Nasedáme do auta a jedeme do Le Marin. Le Marin je obrovský jachtařský přístav, kde necháváme auto a míříme k vodě.
Loď nestojí v přístavu, ale kousek dál v jedné zátoce. Seznamuji se s naším člunem, který se anglicky nazývá dinghy. Nakládáme kufr a proplétáme se mezi zakotvenými loděmi až k té naší. Cestu si samozřejmě nepamatuji, kdyby mě někdo poslal zpátky, tak stoprocentně zabloudím. Mám z toho smíšené pocity. Jsem natěšená na novou příležitost, zároveň mám ale i strach. Bude se mi na lodi líbit?
Z dálky již vyhlížím naši jachtu Southern Fox, kterou jsem zatím znala jen z fotografií. Připlouváme k lodi, která stojí téměř uprostřed zátoky. Tak to je on, můj nový plovoucí domov. Vystupuji po schůdcích a rozhlížím se kolem. Je již podvečer, začíná se stmívat, v zátoce panuje klid, žáby kuňkají a voda je klidná jak na rybníku. Bereme kufr a sestupujeme do podpalubí. Konečně vidím, jak doopravdy loď zevnitř vypadá. Je krásná, na stěnách visí obrázky a nad stolem se houpe zavěšený dřevěný papoušek. Každý je překvapený tím, jak je to tu prostorné.
Kapitán na večeři připravil krevety s čerstvou bagetou a hned první večer dostávám poučení ohledně špinavého nádobí – talíře nikdy neskládat na sebe, zbytečně se zamažou i z druhé strany a budu to muset pracněji umývat. Také nádobí nejdříve musím umýt ve slané vodě, poté jen opláchnout ve sladké, aby se šetřila pitná voda. Na stole zůstává sklenička, doma běžná rutina. To tam nemůžeš nechat položené, zhoupne se loď a spadne to na zem, vysvětluje kapitán. Takto jsem nikdy neuvažovala, vše pro mě bylo nové.
Na začátku jsem poznávala loď především díky jejímu úklidu. Po letní hurikánové přestávce, kdy byla loď zavřená, je potřeba všechno důkladně umýt a očistit. Seznámila jsem se, kde je uložené a „poschovávané“ nádobí, a také si urovnala věci do skříňky. Měla jsem pocit, že úklid nikdy neskončí. Teprve na večer, když jsme si šli zaplavat, jsem odpočívala, pozorovala západ slunka a vnímala ten klid a krásu Karibiku.
Za pár dnů měli přijet první hosté, museli jsme připravit loď a moc času na to nezbývalo. Příprava lodě není jen o úklidu. Museli jsme také jet nakoupit zásoby na plavbu. Už jsem si představovala, jak budeme tahat plné tašky z obchodu a nosit je kamsi daleko k vodě. Naštěstí to tu mají výborně zařízené, obchod má své molo, kam si pohodlně zajedete s vozíkem, přeskládáte tašky do dinghy a jedete na loď.
Už samotné vaření a nákupy mě trochu děsily. Uvařit jídlo pro sebe nebo pro pár lidí doma bylo bez problémů. Ale vařit čtrnáct dní teplé večeře pro šest, osm lidí? Co budu vařit? Jaké potraviny nakoupit? Toho jsem se obávala asi nejvíce. Naštěstí měl kapitán vše promyšlené, věděl, co nakoupit a co budeme vařit. Většinu zásob jsme koupili na Martiniku, po čas naší plavby budeme dokupovat zeleninu a jiné potřebné věci na dalších ostrovech. Radek se mnou z počátku vařil, ukazoval mi co a jak, dokonce mě naučil péct i kynuté buchty!
Ještě před vyplutím jsem začala poznávat okolí našeho kotviště a zjistila jsem, že tu žije celkem početná skupina Čechů. Většina z nich tu tráví na svých lodích celou zimu a utíkají tak ze sychravého počasí. Čeští námořníci jsou všude. Dodržuje se tu tradice páteční návštěvy vyhlášené jachtařské restaurace Mango Bay, kde se všichni známí setkávají. Od šesté do sedmé hodiny večer tu mají akci na pivo 1 plus 1 zdarma. A že jich Češi vypijí, když jsou to jen třetinky v lahvi. Při mém prvním příchodu do Mango Bay jsem byla trochu nervózní, protože přeci jen to bylo pro mě něco jako uvedení do společnosti. Záleželo mi na tom, aby mě přijali mezi sebe, a já tu mohla navázat nová přátelství a cítila se tu jako doma. Vzpomínám si, že na mě byli všichni velice milí a já nevěděla, s kým dřív si povídat.
Ač trochu s obavami, těším se na svoji první plavbu.
