Koronavirus v Karibiku a návrat domů

Čas utíkal a my jsme s lodí zůstávali na Martiniku. Sledovali jsme vývoj situace doma i na okolních ostrovech. Nemít internet, tak nevíme, že nějaký koronavirus vůbec existuje.

Opatření se pomalu, ale jistě začala uvolňovat. Jak v Čechách, tak na Martiniku. Začaly otvírat specializované obchody, bufety i restaurace. S velkou slávou jsme si zašli na pizzu. Tu nám vydali přes plexisklo v papírové krabici, ale nemohli jsme si ji sníst na místě, protože stoly a židle byly stále uklizené. Ale ta radost byla veliká. Paradoxní je, že se na Martiniku ve vlně uvolňování začaly nosit roušky. Do té doby nebyly povinné, ale nyní si ji člověk musel nasadit při vstupu do obchodu. Takže mi nezbývalo nic jiného, než si roušku na lodi ušít.

Na konci dubna jsme měli odlétat z Trinidadu domů. Letenky nám zrušili, Trinidad zůstal pro veřejnost zavřený. Co budeme dělat? Mohli jsme nechat loď na Martiniku a letět domů. Tato varianta pro nás ovšem nepřipadala v úvahu, protože Martinik leží v pásmu hurikánů a hurikán tam může v létě zavítat. Narazila jsem na článek, který nabízel variantu pro lodě hledající úkryt před hurikány. Jedná se o Francouzskou Guyánu.

Kde vlastně leží Francouzská Guyana? Začali jsme zjišťovat více informací. Francouzská Guyana leží na kontinentu Jižní Ameriky a jedná se o francouzský zámořský departement. Takže tam platí stejná pravidla jako např. na Martiniku – nepotřebujeme žádná víza, platí se zde Eurem. Hranice je pro nás otevřená, protože máme loď registrovanou v České republice a lodě s registrací v EU mají vstup povolen. Navíc letadla Air France létají po celou dobu a zajišťují spojení mezi kontinenty.

Bylo rozhodnuto. Spojili jsme se s místní marínou a domluvili tam stání lodi přes léto. Vyřídili jsme potřebné celní doklady, oznámili pobřežní policii změnu kotviště a vydali se na plavbu, která nám trvala šest dní. Nakoupili jsme potřebné zásoby, upekla jsem čerstvý chleba, české buchty a usmažila řízky. Toto pro mne byla doposud nejdelší plavba, kterou jsem bez zastávky absolvovala. Zpočátku mi nebylo dobře, ale naštěstí to rychle přešlo. Poté jsem si plavbu začala užívat. Občas bylo i nevlídné počasí, ale s tím člověk musí počítat. Naštěstí má loď krytou kormidelnu a plavba i za nepříznivého počasí je celkem příjemná. Takže na vás neprší nebo nestříkají vlny, které se valí přes příď.

Konečně nastal okamžik, kdy jsme byli na dohled Jižní Ameriky. Tedy pluli jsme ve vzdálenosti do 20 Nm od pobřeží a stále neviděli pevninu! Viděli jsme ji jen na naší GPS navigaci. Je to dáno tím, že země je v těchto místech plochá, nevystupují zde žádné vysoké hory, které by člověk viděl již z dálky. Za tmy jsme vpluli do řeky Maroni, která je hraniční řekou se Surinamem. Zakotvili jsme a teprve ráno viděli tu obrovskou šíři řeky Maroni, která byla okolo nás. Přes den jsme dopluli na naše kotviště, které bylo vzdálené dalších 15 Nm proti proudu řeky. Jedná se o město Saint-Laurent du Maroni, které se proslavilo díky filmu Motýlek a místní trestanecké věznici.

Celkově jsme upluli přes 730 Nm a trvalo nám to šest dní. Po doplutí jsme museli zůstat v karanténě. Sice jsme za ten týden na moři nikoho nepotkali, ale i tak jsme se karanténě nevyhnuli. Před odletem jsme měli možnost poznat jen nejbližší okolí městečka, zbytek si necháme na náš návrat. Už se těším na výlet po řece do Amazonie, návštěvu Ďábelských ostrovů nebo Guyánského kosmického centra.

Po osmi měsících strávených na lodi jsme se vrátili do České republiky, kde si budeme užívat krásné čtyři měsíce léta a poté se zase budeme těšit zpátky na naši loď. Kdybychom čekali na otevření hranic Trinidadu, tak jsme stále ještě na Martiniku, protože své hranice ještě neotevřel. Jsem ráda, že omezení kvůli koronaviru jsou doma již minimální, a za chvíli snad již zmizí úplně. A svět se zase vrátí do normálu.

Cesta domů