Do New Yorku jsem nejela s žádnými očekáváními. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, jak zvládnu tak velké město, jak se tam budu cítit, protože jsem založením hodně pocitová.
Do New Yorku jsem nejela s žádnými očekáváními. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, jak zvládnu tak velké město, jak se tam budu cítit, protože jsem založením hodně pocitová.
Když jsem se ubytovala, hned druhý den mě kontaktovala moje kamarádka, že prý v televizních zprávách říkali, že v New Yorku řádí vánice. Musela jsem jí poslat fotku města zalitého sluncem. Jasno, ale velmi chladno, chvílemi vál ledový vítr. Ale sníh se nekonal. Takhle se šíří poplašné zprávy. Vlachová v New Yorku, na Kubě zažila hurikán Irma, v New Yorku sněhovou kalamitu...Sníh napadl ve státě New York, ale ve městě žádný sníh nebyl.
Po celou dobu pobytu bylo počasí slunečné, pouze poslední den jsem zažila pořádný déšť, zrovna když jsem se táhla s kufry. Ale zpět na začátek. Musela jsem si koupit týdenní jízdenku do metra, stojí 33 USD, jízdenka na dvě hodiny stojí 3 USD. Metrem jsem jezdila jen ve dne, večer se nedoporučuje, protože tam není bezpečno. Mé dojmy z metra. Katastrofa, je to velká ostuda nejen NY, ale i Spojených států. Velmi špinavé, nenajdete tam veřejné toalety, proto bylo v některých stanicích nakáleno. A nejen to. V metru jsem si uvědomila, že jsou v zemi diskriminovaní lidé s tělesným handicapem. Jednak ve většině stanic chybí eskalátory, někdy jsou velmi úzká schodiště s mnoha schody, takže tlouštíci mají smůlu. Neviděla jsem nikoho s francouzskými holemi, zatímco mezi českými důchodci najdeme spoustu takových, kteří si svou leností a nadváhou zničili tělo, že se pohybují za pomoci holí, v NY jsem nikoho s holemi nepotkala. Metro je plné žebráků, feťáků, dá se říci, že NY dosti zapáchá marihuanou.
Navštívila jsem některá vyhlášená místa. Asi nejvíc se mi líbilo Times Square, dynamické místo s dobrou energií. Ale krom reklam a obchodů tam nic není. Na ulici si můžete dát hot dog, děkuji, ale tímto se nestravuji. Zatímco v centru naší Prahy (ale i jiných městech) najdeme rozličné kavárničky, hospůdky, restaurace, na Times Square jsem nic takového neviděla. Je tam Starbucks Coffee, interiér docela špinavý, ale ještě horší toalety. Opravuji. Pouze jedna toaleta, na jejíž dveřích je napsáno "Gender neutral restroom." S hygienou jsou Američané na štíru, např. na vyhlášené 5th Avenue těžko najdete restauraci, kde se dá najíst. Našla jsem jednu poblíž Apple Store, dala jsem si ceasar chicken wrap a chutnalo mi to. Potřebovala jsem na WC, jenže v restauraci žádné nebylo. Šla jsem do vedlejšího Starbucksu a tam také neměli žádné WC. Tohle by hygienik u nás nikdy nepovolil. Doporučili mi, ať si zajdu do Apple Store, kde toalety jsou.
Ulice s mrakodrapy jsou kaňony, temné kaňony, kam nepronikne slunce... Ve Financial Center bylo patrné, že tato část NY má peníze, protože tam byly v metru fungující eskalátory a interiér nebyl tak špinavý a pokálený jako v jiných částech metra.
Asi nejlíp z celého NY jsem se cítila v Queens, kde jsem bydlela v čínské čtvrti. Bylo to tam vzdušné, barevné, jedna restaurace vedle druhé, jídlo se dá pořídit za cca 18 USD, ale jsou to tak velké porce, že se najedí dva. Nebo vám jídlo zabalí domů. A Asiati byli vesměs příjemní. Podepsala jsem tam petici proti zlu, jež páchá komunistická strana v Číně. Soudruhy jsem zažila, vím, co je to za sebranku, co všechno způsobili našemu národu, proto stojím na straně těch, kteří odmítají rudou nadvládu.
New York bych znovu nenavštívila, myslím si, že jsou na světě lepší destinace. Jediný velký plus pro USA jsou tamní lidé. Nesetkala jsem se s nikým nepříjemným, jsou vždy ochotni vám poradit a je jedno, jaké barvy pleti jsou. To se nedá s českými poměry vůbec srovnat, myslím si, že u nás platí tvrzení, že ryba páchne od hlavy. Současný prezident Zeman spolu s bývalým premiérem Babišem by si mohli nechat patentovat bezednou žumpu. Způsob jejich vyjadřování, hysterie, arogance moci, vulgarismus...tím se pro mě vyznačují tito bývalí soudruzi, jejichž chování se přenáší na některé Čechy a chovají se v obdobném stylu.
Cesta domů. Opět balit kufry, do velkého jsem dala spoustu dárků, které jsem nakoupila lidem, jež mám ráda. Do příručního kufru se mi vešlo oblečení a nějaké drobnosti. Jela jsem ze stanice Main Street Flushing na konečnou této linky, na Hudson Yards. Když jsem vystoupila z metra, lilo jako z konve. Nemusela jsem čekat dlouho na taxi, cesta na letiště mohla trvat cca 45 minut a stála mě 85 USD. Neměla jsem obavy, že bych se na letišti ztratila, protože místní personál je velmi vstřícný. Odlétala jsem z NY 27. 11. ve 23.55. Letadlo bylo plné a let trval jen něco přes šest hodin. Docela to uteklo, musela jsem přestupovat v Lisabonu, odkud jsem letěla do Benátek. V Lisabonu jsem neměla příliš mnoho času, proto jsem celou dobu běžela, abych let stihla. Zadařilo se. V Benátkách jsme přistáli po cca dvou hodinách. Už byla tma, měla jsem zajištěné ubytování ve stejném hotelu jako při cestě do NY. Dolce Laguna.
A v Benátkách začaly mé útrapy. Můj kufr z Lisabonu nedorazil. Musela jsem jít na oddělení reklamací zavazadel, kde se mnou sepsali protokol. Toto se mi stalo poprvé v životě, byla jsem z toho strašně rozrušená, měla jsem v kufru hygienické potřeby, nakoupené dárky...Do hotelu jsem dorazila před 19. hodinou, proto jsem se setkala s recepčním, který tam je do 19 hodin. Mluvil jen francouzsky a italsky. Pomocí body language jsem mu vysvětlila, že nemám kufr, že nemám zubní kartáček, pastu, krém na obličej...Rozbrečela jsem se, protože toho na mě bylo moc. Recepční se mnou soucítil, sehnal mi alespoň zubní kartáček a krém na obličej, objednal mi pizzu. Usnula jsem jen s práškem na spaní.
Další den ráno jsem šla na benátské letiště Marco Polo pěšky, nebylo to daleko, navíc jsem měla jen příruční zavazadlo. Zašla jsem ještě jednou na reklamace, kde mi pracovnice sdělila, že kufr posílají z Lisabonu rovnou do Prahy. Odlétala jsem z Benátek někdy kolem 17. hodiny. Opět to nebyl přímý let, musela jsem přestupovat v Amsterdamu. Do Prahy jsem přiletěla ve 22.15 a šla hned na reklamace kufrů. Můj kufr tam nebyl. Prý jej poslali z Lisabonu do Benátek a odtamtud jej vzala Lufthansa do Frankfurtu...Měla jsem pocit, že už se ze všeho složím, nevěřila jsem, že kufr dostanu. Pracovník v Praze mi řekl, že mají špatné zkušenosti s portugalskými aeroliniemi. Ale mně to bylo čočku platné.
Dnes je 30. listopadu. Kufr jsem několikrát urgovala a nakonec mi jej přivezli po 22. hodině. Nic se neztratilo. Divím se, že jej neposlali přes Bangladéš...
Mám-li celkově shrnout tuto svou dovolenou, dostala jsem pořádně zabrat, přesto mě výrazně obohatila a rozšířila můj obzor. Můj kufr se stal nejscestovanějším kufrem ve střední Evropě. V USA jsem si uvědomila, jak se nám žije v Evropě krásně, jak se nám dobře žije v České republice díky sociální politice a bezvadné lékařské péči. To v USA nemají. USA je zemí pro vyvolené, jste-li v produktivním věku, jste-li výkonní, pak se vám může žít dobře. Ale běda, kdybyste onemocněli. Spousta lidí tam z těchto důvodů končí na ulici, USA není zemí pro lidi...žít bych tam nechtěla.
Vůbec nechápu, jak nějaký pan Vrábel či pan Středula organizují demonstrace proti současné vládě. Jsou jaksi mimo a manipulují lidmi, kteří jsou hloupí na život a kteří se nechají ovládat ještě většími hlupáky, než jsou oni sami. Měli by se jet podívat, jak se žije jinde.
Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že mi někdo začernil kukátko u dveří do bytu, že mi někdo začernil jméno na schránce na dopisy, že mi někdo naházel na balkon tlačenku, plesnivé ovoce...Welcome to the Czech Republic, takhle se nám tu žije...Někdo cestuje po světě, aby mu druhý člověk bez jakýchkoli životních ambicí otravoval svou závistí život...
