Vyprávění učitelky, která na konci školního roku dostala od svých žáků spoustu květin. A protože jich je opravdu hodně, její cesta ze školy vede na hřbitov.
Motto "Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají." (Přísloví, Menší sbírky, Slova Agúrova, 30.5)
Vana plná fialek. Nádherná píseň Hany Hegerové. Umím si živě představit kombinaci fialových kvítků spolu se zelenými lístky a bílou vanou. Kdybych měla domů přinést všechny květiny, které dostanu na konci školního roku, moje vana by se jimi také zaplnila. Ale není to škoda? Mít svůj byt jako květinářství, když jinde květiny chybí. Třeba na zapadlém hřbitůvku, kde spí lidé, jejichž příbuzní jsou kdesi, a tak hroby vypadají opuštěně.
Z návštěvy hřbitovů jsem trpěla jistou formou fobie. Snad je to mou ranou zkušeností. Když mi bylo pět let, zemřela mi babička. Ve věku pouhých čtyřiceti šesti let. Moje maminka plakala a já těžko svým rozumem chápala, proč pláče. Že děti každou chvíli brečí, mi přišlo přirozené, ale vidět plačící maminku, které hovoří o své mamince, jež navždy odešla, bylo pro mou dětskou mysl něco nepochopitelné. A když pak v kostele hrály varhany, cítila jsem strach. Hluboké tóny varhan umocňovaly smutek loučení onoho podzimního dne. Sychravé počasí, ukryté slunce, lidé oblečeni do černého, steskem vonící macešky a rakev s vystavenou babičkou. Hluboce vrytá vzpomínka.
Od té chvíli přicházím na hřbitov se stísněnými pocity. Nikdy se nemohu ubránit melancholii, jež mě celou prostoupí. Ale přesto. Máte-li auto plné květin, je vám líto, že se vám jich dostává tolik, zatímco někde chybí. Třeba na zastrčeném hřbitůvku,jehož hroby zarůstají plevelem a trním. Jako byste se najednou ocitli v pohádce O šípkové Růžence, v níž všechno ztichlo, čas se zastavil a ze všeho zbyla jen strnulost.
Procházím se opuštěným hřbitůvkem, v náruči mám spoustu květin a říkám si, který z těch, kdo tu odpočívají, si stýská. Stýská si, že jej nikdo dlouho nenavštívil. Přicházím k hrobu, v němž spočívá žena. A když se podívám na datum narození, zjišťuji, že je stejně jako já červencová. Žena v Raku narozená. Žena plná emocí, tolikrát v životě zkoušená, aby tu nakonec spočinula ve věku nedožitých padesáti let. Růže v barvě slabého čaje přinášejí jisté oživení v opuštěnosti, v níž tu žena spí. A jdu dále. Zastavím se u hrobu manželů Josefa a Františky. Také je vidět, že plevel převzal vládu nad kdysi upravenou zelení. Řekněme, že spolu prožili mnoho let, aspoň se tak domnívám. Dřív se žilo v manželství, dnešní doba je vzdálena tradiční rodině. Kytice žlutých gerber rozsvítí prostor, v němž manželé leží. Nejvíc mě zasáhnou hroby malých dětí. Jako třeba tento. Není to ani hrob, spíše rodinná hrobka, ale z prvního pohledu je patrné, že tu dlouho nikdo nebyl. Spí tu malý kluk. Odešel ve věku šesti let. Až mě prostoupí hrůza, když si představím, co si musela prožít jeho rodina. Jaké kytky se hodí k malému uličníkovi, který nastupuje do školy? Těžko říci. Kluci upřednostňují všechno možné, ale květiny? Třeba kytička, uvázaná z levandulí, které mohou přilákat motýly. Před naším domem levandule kvetou a vím moc dobře, jak lákají motýly a čmeláky. A kluk bude mít aspoň podívanou. Který klučina nemá touhu chytat motýly a udělat si z nich sbírku? Třeba tento, u jehož hrobu stojím.
Proměnlivý den. Chvíli slunce, které vystřídá pořádný liják. Už to vypadá, že je déšť na spadnutí, mraky nade mnou vypadají hrozivě. Moje auto se vyprázdnilo a hřbitov se prosvětlil. Květinami, které jsem tu nechala odpočívajícím, aby věděli, že nikdy nejsou sami. Ani po smrti ne...
