O zlých lidech

Motto "Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují." (Kazatel 10 - 12, Kletba pošetilosti, 10.12)

Jsou tu. Žijí mezi námi. Žijí tu s námi lidé, jejichž život je pln prázdnoty, sprostoty, nudy, závisti i zášti. Tito lidé si svou životní nespokojenost kompenzují tím, že škodí. Jinými slovy jsou zlí.

Dnešní doba velmi nahrává všem, kteří jsou plni zloby, dnešní doba nahrává zbabělcům a slabochům, kteří pod rouškou anonymity páchají zlo. S přibývajícími roky se patologie jejich charakteru násobí. Slyšela jsem dnes v Českém rozhlase velmi zajímavou myšlenku o tom, že stárnutí není pro zbabělce. Nelze jinak než s tímto názorem souhlasit. Stárnutí opravdu není pro zbabělce a skety. Protože ti, kteří ve svém mladém věku neoplývali ryzostí charakteru, se ve stáří profilují do kreatur. Do kreatur, které škodí. Škodí svým nejbližším doma, škodí svému okolí, ničí životní prostředí kolem nás.

Když už jednou jsme na světě, mělo by po nás něco zůstat. Neměla by to být skládka lživých pomluv, anonymních dopisů, vulgárních či fyzických ataků vůči lidem, kterým závidím. Mělo by po nás zůstat něco smysluplného, za co by se naši potomci neměli stydět. Možností nám život nabízí nepřeberné, stačí se jen kolem sebe dívat a využít všeho, s čím bychom mohli přispět ke zlepšení světa kolem nás. Pečovat. Péče by se měla stát nezastupitelným atributem našeho žití. Nejen péče o sebe samotné, o svou vizáž i svého ducha, ale i péče o své okolí.

S mou kamarádkou jsme si řekly, že uděláme něco pro své životní prostředí. Že budeme investovat část své energie do zlepšení zeleně před naším domem. Kupujeme nové květiny, nezbytný substrát, hnojiva a velebíme nejbližší svět kolem nás. A příroda nám to vrací. Květiny krásně kvetou a nám i kolemjdoucím se naskýtá příjemný pohled. To vše přináší pozitivní energii. Jenže. Věřili byste, že se najdou zlí lidé, kteří mají tendenci naše dílo ničit? Jeden z příkladů. Rozhodly jsme se rozmnožit růže a k tomu jsme použily osvědčenou metodu našich maminek. Uštíply jsme dvě růže, zasadily je do země a přikryly velkými sklenicemi. Ale co se nestalo. Asi za týden, když jsem přijela domů, jsem zjistila, že jsou sklenice převržené. Vrátila jsem je tedy na původní místo. Za pár dní se vše opakovalo znovu. A pak znovu a znovu...Kamarádka sklenice zatížila kameny. Ani kameny nepomohly. Záškodník škodil dál. Dokonce jsem zaslechla ženský hlas, jenž říkal, že pečovat o kytky nic není. To se prý jen přivezou květiny, nahází se na záhon i s hlínou a nemusí se nic víc dělat. Jak hloupý názor. Ale nelze se divit, když vyšel z úst bezduchého tvora. Ten, kdo má zahrádku, ví, kolik práce to dá, než něco vyroste.

Zášť některých lidí nemá hranice. Narodili se, aby škodili. Beru je jako velmi nešťastné, protože jedinec, jenž je se svým životem spokojený a v pohodě, nemá tendenci škodit. Stejně tak neškodí člověk, jenž pojal svůj život jako nekončící výzvu. Že ani přibývající roky nemusí znamenat konec všeho. Jde jen o to využít všeho, co se nám nabízí. A není toho málo. Aktivnímu přístupu k životu neporozumí ten, jenž trčí doma, jeho jedinou náplní jsou letákové akce a zevlování za záclonou. Je zajímavé, že ten, jenž je zlého ducha, mívá ve stáří velmi nehezkou tvář. Jeho zakalená duše se mu vepíše do celkové vizáže. A do zdraví. Člověk, jenž v sobě nepěstuje zlobu, nenávist a nezná slovo nuda, se těší dobrému zdraví. A i s přibývajícím věkem není jeho tvář nehezká.

Co říci na závěr dnešního blogu. Snad že nikdy není pozdě, že nikdy není pozdě udělat něco pro sebe i pro okolí kolem nás. Pozitivně investovaná energie činí naše žití bohatším, obávám se však, že ten, kdo svůj život zmarnil, toto těžko pochopí...