Mnohdy přemýšlím o tom, o čem bych měla psát, ale stačí vyjít mezi lidi, příběhy se pak píší samy. Jako třeba první den mých prázdnin.
Mnohdy přemýšlím o tom, o čem bych měla psát, ale stačí vyjít mezi lidi, příběhy se pak píší samy. Jako třeba první den mých prázdnin.
Je pondělí dopoledne. Vyrazím do města obstarat pár věcí před svou zahraniční dovolenou. Má první cesta vede do lékárny. Přede mnou je žena v seniorském věku, podle její mluvy poznávám, že pochází z Ukrajiny. Snaží se horko těžko lékárnici vysvětlit své zdravotní potíže. Lékárnice nakonec pochopí a nabízí ženě jakousi mast. Dochází k placení. Seniorka přikládá svou platební kartu, ale terminál hlásí, že platbu nelze provést. Lékárnice operaci opakuje, jenže výsledek je stejný. Na kartě nejsou žádné peníze. Protože seniorka nechápe, nedá mi to a rusky jí sděluji, že nemá na kartě peníze. Mezitím česká seniorka, stojící za mnou, přidává svou neomalenou poznámku. "No jo, už jim nebudou dávat dávky." Musím říci, že mně slova české důchodkyně docela rozladila, proto jsem jí oponovala slovy "Nikdo nikdy nemůžeme tušit, do jaké situace se můžeme v životě dostat, Vaše slova jsou ubohá." Ukrajinka se rychle sbalí, Češka zůstává zticha. Její komentář ve mně vzbudí velkou vlnu nevole. Když to nejsou Romové, někteří Češi si dokáží vždy najít terč, jímž uspokojují své pokřivené ego. Nutno podotknout, že jim k tomuto výkonu přispívají někteří čeští politici či politické strany. Kdyby bylo na mně, nechala bych ihned zakázat hnutí SPD, které ve mně velmi evokuje fašismus. Rozdmychávání rasových nepokojů měli v historii na svědomí Hitler, Goebels, Heydrich, Hess, Mengele a jim podobní. Všichni víme, kam taková nenávist vedla...
Z lékárny odcházím do nákupního centra. Tam si všimnu mladé matky dvou dětí. Jedno je v kočárku, druhé jde vedle ní. Mladá paní pomocí řeči těla sděluje cosi mladému muži, který ji míjí na eskalátorech. Jemu to zřejmě nedá a sjíždí směrem k ní. Česká matka na něm žebrá, aby jí dal nějaké peníze. Muž vytáhne z peněženky padesát korun a dává jí je. Ona se mu omlouvá za to, že jej obtěžovala, a rychle odchází.
V lékárně mě iritovala slova české seniorky, v obchodním centru se pozastavuji nad "důstojností" matky, jež se nestydí před svými dětmi žebrat o peníze. Přitom nevypadala jako tzv. "sociální případ." Říkám si, co taková matka může svým dětem předat, když se prezentuje jako žebravá. Myslím si, že náš sociální systém je natolik štědrý, že nikdo nemusí žebrat. Sama jsem byla rozvedená matka s dítětem, a i když byly chvíle, kdy mi jen cinkaly mince v kapse, nikdy bych se nesnížila k tomu, abych žebrala či si půjčovala peníze. Musela jsem přežít, ale díky své pracovitosti jsem přežila. Fráze některých politiků o tom, že se vláda nestará o své lidi, mi velmi připomínají komunistickou propagandu. Každý člověk zodpovídá sám sobě, jak se mu daří. Neměl by stát s nastavenou rukou, aby jej vláda či jiní lidé živili. Opět velmi vděčím svým rodičům, kteří mě vedli k tomu, abych od nikoho nic neočekávala, a jak se mi bude v životě vést, bude záležet jen na mně. Společenský systém, v němž žijeme, dává možnost všem. Každému se může vést dobře, záleží jen na jeho osobní píli...
Jako společnost se máme velmi dobře, nikdy předtím se nám tak nežilo. Myslím si, že se většina naší populace těší dobré životní úrovni. To, co některým z nás chybí, je obyčejné lidství. Umět se vcítit do těch, kteří k nám přišli či představují jiné etnikum. Žebrajícím matkám či žebrákům bychom nikdy neměli dávat žádné peníze. Můžeme jim pomoci třeba tím, že jim koupíme něco k jídlu či hygienické potřeby. Jinak nic. Nikdo z nás nemá lehký život, každý se musíme ke svému žití nějak postavit, ale trousit poznámky na adresu přistěhovalců či jiným rasám je obrazem duševní bídy. Pěstujme v sobě laskavost a empatii, nebuďme lidsky ubozí, buďme velkorysí...To je to, co potřebujeme...
