Pro dítě není snad nic horšího než se narodit jako nechtěné. Jeho rodiče už mají ročního syna a neplánovaně se jim narodí další děcko, které nikdo nechtěl. Sice si je nechají, ale nikdy je nepřijmou.
Pro dítě není snad nic horšího než se narodit jako nechtěné Jeho rodiče už mají ročního syna a neplánovaně se jim narodí další děcko, které nikdo nechtěl. Sice si je nechají, ale nikdy je nepřijmou.
Když je nechtěným dítětem dcera, může to pro ni znamenat další trauma v případě, že v její rodině panuje patriarchát. I když v Čechách, může mít tento model rodiny podobu arabskou. Muži mohou vše, platí i o synech, manželka je jen služka, na dceru je nahlíženo jako na méněcennou rasu.
I když jste miminkem, velmi vnímáte atmosféru svého domova, vnímáte slova, dotyky, hlasy, melodii řeči, zkrátka vše, co má utvářet vaše vnímání světa, vaši osobnost. První tři roky života jsou rozhodující pro formování vaší psychiky. Panují-li doma hádky, protože se vaše matka nestíhá věnovat svému despotickému muži, neb pečuje o dvě malé děti, navíc preferuje vašeho bratra, vy na to jako nevítané dítě reagujete. Onemocníte. Nemůžete dýchat, dusíte se a končíte v nemocnici. A tak to jde pořád dokola první čtyři roky vašeho života. Narodili jste se jako nechtěné dítě, nechtěná dcera. I když jste byli téměř na umření, přežijete. Vaše srdce to vydrželo, nenechalo vás umřít. A vy se můžete po dlouhé době vrátit domů, kde nic nepoznáváte, protože jste navyklí na nemocniční pokoj. Nepoznáváte nikoho ze své rodiny, svou matku oslovujete "Teto", protože jste tak oslovovali sestřičky v nemocnici. Nemáte ponětí, že také existuje vaše máma. A tak si na ni zvykáte. Stejně tak si zvykáte na rozmazleného bratra, který může úplně vše, protože se narodil jako syn, navíc prvorozený. Zvykáte si i na diktátorského otce, který od chvíle vašeho narození dělá velké rozdíly mezi vámi a bratrem. Vy jste pro něj jen holka, která musí dělat všechno, zatímco váš bratr nemusí dělat vůbec nic, on je v rodině privilegovaný, rozmazlovaný.
A tak vyrůstáte s velkými šrámy na duši. Tím, že vám vaši rodiče odmítali dát svou lásku, vypěstovali ve vás velký pocit provinění, že tu jste, že jste jen děvče, které si nezaslouží, aby je měl někdo rád. Vaším jediným světem se stává snění, sníte o lepším světě, kde vás mají rádi. Pomáhají vám i knihy, které odmalička hltáte, protože vás uvádějí do jiných sfér, v nichž nevládne neláska a nespravedlnost, nejsou tam vaši rodiče, kteří vám přisoudili roli ošklivého káčátka bez nároku na jejich lásku. Sníte-li, zapomínáte na roli věčně odmítaného dítěte, vy se však musíte ze svého snění pokaždé probudit a opět se octnout v chladném prostředí, kde je vám zima. Nehřeje vás láska mámy, láska táty, ani láska bratra, proto cítíte chlad. Tak chutná, když vás někdo nepřijímá.
I když se říká, že čas vyléčí všechny rány, v případě nechtěného dítěte to moc neplatí. I když dcera vystuduje vysokou školu a je ve svém oboru respektovaná, stejně to nic nezmění na postoji jejích rodičů k ní. Je tu přece bratr a tomu se dostává veškeré rodičovské lásky, pro neplánovanou dceru už tu žádné místo nezbývá. Nikdy tu nebylo a ani nebude.
Žádné dítě nerozhoduje o svém zplození. Má-li se narodit jako nechtěné, možná je lepší, aby se vůbec nenarodilo. Být v rodině jen trpěno neprospívá jeho zdraví, může odmalička stonat, protože tak reaguje na nelaskavé rodinné prostředí. To by měla vědět každá žena, která nese zodpovědnost za to, zda nechá své dítě narodit. A jestliže je nechá narodit, měla by je přijmout s láskou. Mít někoho rád je především umět jej přijmout, přijmout jej i s jeho možnými chybami, mít někoho rád neznamená do něj projektovat své ambice, které jsme si ve svém vlastním životě nikdy nesplnili, mít někoho rád, je o pohlazení, o úsměvu, o pochopení, o laskavosti, když někoho milujeme, vidíme především jeho hezké vlastnosti...
