V dnešním blogu napíšu něco o tom, jak jsme cestovali s rodiči. Byly to doby vlády soudruhů, výběr zahraničních cest byl proto značně limitován, ale dalo se.
V dnešním blogu napíšu něco o tom, jak jsme cestovali s rodiči. Byly to doby vlády soudruhů, výběr zahraničních cest byl proto značně limitován, ale dalo se.
Dětství se velmi podepisuje na osobnosti každého, zpravidla to, co se v našem dětství děje, se později podepisuje na tom, co máme rádi, a naopak, co rádi nemáme. Ze svého dětství si bezesporu odnáším nebýt líná, spoléhat se v životě jen a jen na sebe...ale co mě snad nejvíc determinovalo, byly prázdniny s rodiči. U nás se nekonaly žádné pionýrské tábory (dle mého tatínka jsme si školního drillu užili víc než dost), nekonaly se žádné odborářské rekreace (dle mého tatínka má cestovat, na co člověk má, na co si vydělá), u nás se od mých jedenácti let začalo cestovat do zahraničí.
Naší první zahraniční cestou byla Jugoslávie, chci jen podotknout, že nás soudruzi pustili jen jednou, na Západ nikdy. Tenkrát naše rodina vlastnila východoněmecký vůz zn. Trabant combi v bleděmodré barvě. Vzpomínám si, že když jsme přijeli na hranice, celníci se nám smáli a poukazovali na to, že se nazpátek vrátíme jen se skeletonem auta, že se nám v jugoslávském horku auto roztaví. Ale neroztavilo. Ve Rijece jsme poprvé spatřili moře, ucítili jeho vůni a byl to pro nás tak velký emocionální zážitek, až nám z toho s bratrem drkotaly zuby. Nikdy tento zážitek ze své mysli nevymažu. Jako rodina jsme vlastnili i kameru, maminka natáčela celé pobřeží až k Dubrovníku, kde jsme se ubytovali v jednom kempu. Město jsme si šli prohlédnout v tom největším horku, a protože jsme neměli peníze nazbyt, maminka vydlabala z okurek pohárky a my pili vodu z kašen. Nic se nám nestalo, naše těla tuto vodu přežila...Neměli jsme peníze chodit do restaurace, maminka připravovala veškeré jídlo na propanbutanovém vařiči, pouštěla se dokonce i do koblih, které nám tolik chutnaly, když jsme se s bratrem vraceli z potápění v moři.
Po Jugoslávii jsme cestovali každý rok do Bulharska. To už jsme měli automobil české výroby Škoda MB 1000 v barvě cihlově červené. I Bulharsko nám učarovalo, cesta trvala tři dny, podotýkám, že řídil jen můj tatínek, maminka ŘP nevlastní. Mí rodiče si nikdy nepřipouštěli myšlenku, že by se nám cestou mohlo něco přihodit. Měli takto mozek nastavený, nic se nám tedy nepřihodilo. Skepticismus a pesimismus neměly v naší rodině místo. Z cest k Černému moři se mi uchovala spousta vzpomínek. Tak třeba. Jednoho roku s námi cestovali teta se strýcem. V Bulharsku nebyly prodejny zásobované jako dnes, maso se shánělo těžko, totéž platilo o zelenině. A jednoho dne teta sháněla zeleninu. I zastavila jednoho místního a zeptala se jej česky s ruským přízvukem. "Gdě zelenina?" Bulhar zprvu nechápal, ale pak mu to docvaklo a odpověděl "Za Leninom?" a ukázal nám, kam máme jít. Poslal nás do parku se sochou Lenina. Inu, vždy se vyplatí hovořit alespoň základy řeči země, kterou navštívíme.
Když jsme se vracívali domů, v Maďarsku jsme pokaždé kupovali jejich výborné uzeniny - čabajky či jiné klobásy, uherský salám, protože toto nebylo u nás k dostání. Jednoho roku vypukla v Maďarsku kulhavka a slintavka a byl přísný zákaz dovoz potravin. I přes tento zákaz rodiče lahůdky nakoupili a bylo to cítit v celém autě. Před hranicemi vydal můj tatínek rozkaz "Kdyby nám chtěli jídlo zabavit, nic jim nedáme, sedneme si a všechno sníme." Při této představě se nám protočily panenky, nicméně jsme hranice projeli bez problémů.
Z maďarské Budapešti si také odnáším jeden nezapomenutelný zážitek. Maminka chtěla navštívit Margitiny ostrovy a tolik na tatínka naléhala, až jí jednou vyhověl. Jenže tenkrát bylo v Maďarsku velmi špatné značení silnic a my se z toho důvodu v Budapešti ztratili. Jezdili jsme od čerta k ďáblu, tatínek vzteky roztrhal slaměný klobouk a vyhrožoval mamince, že ji vysadí u nádraží a pošle domů vlakem (to by ale musel na nějaké nádraží natrefit). V této vypjaté situaci se za naše auto zavěsili jiní Čechoslováci, kteří se také očividně ztratili a nějak si mysleli, že my se v maďarské metropoli vyznáme. A můj tatínek, který si toho všiml, jel a jel, až jsme dojeli ke hřbitovu. Krajani za námi. A abychom nebyli za pitomce, tatínek přikázal "Vystupte, přece jim nedáme najevo, že jsme zabloudili." A tak jsme poslušně vystoupili, jako že se jdeme podívat na hroby...
Příběhů z cest mám přehršel, myslím si, že navštěvovat cizí končiny je velkým bohatstvím, jež vám nikdo nevezme. Nač trčet doma, mít konto v bance a přepočítávat peníze...takové bohatství je jednomu k ničemu, protože jednou si nás ta zubatá s kosou vezme tak, jak jsme se narodili. Peníze by měly sloužit k našim radostem, měli bychom si jich umět užít, nikdy bychom z nich neměli učinit svou modlu. Cestovat je něco, co nás posiluje, udržuje v akceschopnosti, jsme zdravější, odolnější, máme optimističtější pohled na svět. To je jedním z důvodů, proč tu jsem a budu...
