Zamyšlení nad tím, kam až komerční televize jsou schopny dojít, aby upoutaly své diváky. Jejich zprávy jsou mnohdy na hraně etiky, či ji překračují
Motto "V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost a bázeň boží, 16)
Mí rodiče jsou již v důchodu a mají svůj věk. Můžeme říci požehnaný věk, kdy se může stát, že jeden z nich odejde. Zatím žádný z nich netrpí vážnými zdravotními problémy, neumím si tedy představit, že by tu jeden z nich nebyl.
To, co se mi na jejich způsobu života nelíbí, je televize. Dá se říci, že se na ni dívají dost. Hlavně na zprávy a věří úplně všemu, co se tam vysílá. Jejich oblibě se zejména těší komerční televize, která se ve snaze přilákat diváka, nezalekne ničeho. A podle toho zprávy vypadají. Beru je s rezervou v zájmu zachování si duševní rovnováhy. Jenže diváci typu mých rodičů věří úplně všemu. Když jsem v prosinci roku 2012 letěla do Thajska, bylo to v den, kdy měl skončit svět, komerční televize na toto téma rády hovořily. A spousta lidí tomu věřilo. Mé rodiče nevyjímaje a měli mi pak za zlé, jak se mohu vydat letecky do vzdálených končin, když má být konec světa. I když jim stále říkám, že nelze věřit všemu, rodiče si vedou svou a na zprávy komerčních televizí se dennodenně dívají. A na takové diváky komerční televize sází.
Včera mi rodiče se zděšením řekli, že den předtím ve zprávách viděli reportáž o pohřebnictví u nás. A byli šokováni tím, co bylo možno vidět. Hovořilo se nejen o službách pro zemřelé, ale bylo možno i vidět, jak se nebožtík pálí. Prý to byl hrozný pohled, když viděli, jak hoří kosti a zuby. Byli tím velice znechuceni, ale přesto i takováhle reportáž je neodradí od toho,aby komerční zprávy nesledovali.
Studovat žurnalistiku byl prestižní obor, je a bude. Ale novináři bohužel byli, jsou a budou svým způsobem prodejní. V předlistopadové době psali o tom, jak vzkvétá naše země. V dnešní době se snižují k tomu, aby svými zprávami šokovali diváky. Čím otřesnější zpráva, tím vyšší sledovanost a za ní jsou především velké peníze. Etika jim uniká, na místě je business a za ten se platí. Ne každý má pro práci novináře v komerční televizi či bulváru žaludek. Protože taková práce mnohdy bývá na hranici s etikou. Jako zmiňovaná reportáž o kvalitě pohřebnictví u nás. Nebo když si vezmeme, co vše se vysílalo, když Iveta Bartošová spáchala sebevraždu. Nebo když onemocněl Karel Gott, nebo když se stane nějaká rodinná tragédie. Novináři mají tu drzost jít za pozůstalými a ptát se, jak se cítí. Jak se asi může člověk, jenž ztratil někoho blízkého, cítit.
Vše je o morálce, která v konzumní společnosti dostává zabrat. To, co se vysílá, beru s nadhledem a nepodléhám panice, protože si myslím, že je mnohé přitažené za vlasy, jelikož je v zájmu divák. Šokovat jej něčím, co tu ještě nebylo. Mí rodiče jsou v tomto směru nepoučitelní a troufám si tvrdit, že i mnoho lidí v důchodovém věku, pro něž se stala televize hlavním požíračem jejich rychle ubíhajícího času. Jsou jako malé děti, lehce podléhají manipulaci a o to komerční televizi jde. A to je víc než smutné.
