Tato slavná věta zazněla v Jiráskových Starých pověstech českých na adresu kněžny Libuše. Můžeme říci, že jde o větu nadčasovou, o jejíž platnosti se lze dennodenně přesvědčit.
Motto "Lépe je bydlet v zemi pusté než se ženou svárlivou a zlostnou." (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 21.19)
Tato slavná věta zazněla v Jiráskových Starých pověstech na adresu kněžny Libuše. Můžeme říci, že jde o větu nadčasovou, o jejíž platnosti se lze dennodenně přesvědčit.
I když jsem ženou, přesto musím vyjádřit své znepokojení nad tím, v jakém postavení se dnešní muži nacházejí, bez ohledu na věk.
Už jsem psala o tom, jak příroda vše uspořádala tak, aby byl v životě řád. S tím nelze nesouhlasit. Podíváme-li se na to, jak to v přírodě funguje, vidíme, jaké role mají samci, jaké role mají samice. Bohužel nahlédneme-li do lidského společenství, můžeme spatřovat jisté zvrácenosti
Nadčasovost slov z Jiráskovy pověsti o kněžně Libuši jsem si uvědomila, když jsem na ulici spatřila souseda, který se doslova vlekl. Nesl nákupní tašku, udělal tři kroky, pak se musel zastavit, aby si odpočinul. Přitom téměř nic nenesl. Bylo naprosto očividné, že mu není lehko. Není divu. Před nějakým časem prodělal infarkt myokardu, čemuž se nelze divit. Žije totiž se ženou svárlivou, vulgární a sobeckou. Ona vidí jen sebe, muž jí slouží jako objekt, na němž si vylévá své špatné nálady, svou věčnou nespokojenost a napnelismus. Když se její muž ocitl na jednotce intenzívní péče, jako by se kála. Každému na potkání vyprávěla, jak bude vše jiné, až se muž vrátí z nemocnice domů. Že jej už nenechá nic dělat, žádné nákupy, to bude jen na ní. Jenže ejhle. Muž se vrátil domů, ženě po krátkém čase otrnulo a přešla do svého scénáře, v němž dává svému muži najevo svou nelásku. Stal se v jejích očích opět dědkem, a přitom ještě nedosáhl sedmdesátky. Jeho žena vidí jen sebe, ve svém egoismu nevidí muže, jemuž dala své slovo před Bohem. I když. Jedná se o bývalé komunisty, kteří v Boha nevěří. Přesto by úcta i důstojnost měly být na místě. Ale zkuste toto vysvětlit ženě hloupé na život. A takových bychom v ženské populaci nenašli málo.
V naší zemi máme spoustu zákonů, leč právo je mnohdy nevymahatelné. Platí o právech otců, mužů, kteří se rozešli se svými ženami, partnerkami. A spousta žen je mstivých. Neunesou rozchod s mužem, jejich společné děti se stanou nástrojem msty ženy. I když mají muži dle zákona právo se se svými dětmi stýkat, je jim toto mnohokrát znemožněno, protože u nás bohužel platí fakt, že soudy či úřady spíš uvěří ženě než muži. V tom spatřuji diskriminaci mužů.Jedná-li se o komplikovaný sociální případ, domnívám se, že odpovědné úřady předstírají tzv. mrtvého brouka. Raději se do ničeho pouštět nechtějí, raději nic nevidí..Matka je přece jen privilegována, postavení otců je upozaděno. Dokud nedojde ke tragédii, každý dělá, že nic nevidí. A to je nedobře.
V ženské populaci najdeme spoustu žen, které lze považovat za hloupé na život. Jsou to ty, které své muže doženou až k infarktu, nebo ty, které se sice staly matkou, ale svou mateřskou roli nepochopily. Dítě se jim sice stalo přítěží, ale zároveň nástrojem vydírání mužů.
Řekla bych, že u nás stále panuje formalismus, všechno je jen na papíře. Abychom se mohli ohánět tím, že zákony u nás existují. Ale jak je s jejich naplňováním v praxi, toť otázka řečnická. Neb je mnohé v dnešním světě jaksi naruby, platí i o mužích, kteří dovolí, aby jejich život ovládala žena. Žena, která je oproti kněžně Libuši hloupá na život.
Každý člověk má svou důstojnost, již si musí chránit, nesmí dopustit, aby mu ji kdokoli jakkoli upíral...
