"Raději mrtvý, než druhý,"

...stálo na nárazníku auta přede mnou a já si vzpomněla na nedávný rozhovor s manželem.  "Hele, mám dojem, že někteří řidiči nepředjíždí, protože ten před nimi jede pomaleji a zdržuje je, ale prostě jen proto,...

...že chtějí předjíždět," sdělovala jsem mu objevně.

"A...?" Díval se na mě vyčkávavě a když pochopil, že to je celé sdělení a nic zajímavějšího ze mě už nevypadne, trpělivě mi vysvětlit, že jsem "objevila Ameriku". On SAMOZŘEJMĚ také předjíždí, i když to není nezbytně nutné.

"Ale proč?" Nechápala jsem.

"Jak proč?" Nechápal on. "Prostě aby nebyl nikdo přede mnou..."

Aha.

Od dob Blondýny za volantem už uběhl nějaký čas, mezitím jsem trochu "zbrunetovatěla" a (věřím, že ne v přímé souvislosti s tím ;-)) se mé řidičské schopnosti dost zlepšily, nicméně se evidentně mám stále co učit...

Zatím jsem své dřívější poznatky motorizovaného účastníka silničního provozu, které jsem zhruba před 2,5 lety shrnula v článku Blondýna, Schumacheři a Hydeové za volantem, doplnila o pár nových. Žádné velké vzrušení se ale u mě za volantem už nekoná. Budu si pro inspiraci muset najít nějakou novou činnost, ve které vyniknou mé schopnosti učinit z praktikování naprosto běžných dovedností frašku. 

Nejdřív ze všeho ale musím pořádně pochopit, jak je to s tím předjížděním. Udělejme si malou anketu.

Přejíždím protože:

a) Vůz přede mnou jede příliš pomalu.

b) Vůz přede mnou jede příliš rychle, tak musím ukázat jeho řidiči, že není největší borec na silnici.

c) Přede mnou je vůz. 

d) Předjíždět se bojím a uchýlím se k němu jedině, když zjistím, že už 10 minut vlastně stojím za vozem zaparkovaným u krajnice...