Mám ráda jízdu autem. Řídím v práci, jezdím na výlety. Křižuju celou republiku sem, tam a občas se vydám i za hranice. Nevím jak vy, ale ráda se vracím domů.
Sentimentálně se rozhlížím po známých stromech, kamenech, sloupech, billboardech. Poznám, kdy se něco změnilo. Samozřejmě se plně věnuji řízení. Ale kolikrát se mi stane, že jedu automaticky. Prostě tak nějak po paměti. Vracím se většinou po dálnici a tady u nás už není tak moc provoz, cesta prázdná a tak se koukám před sebe a někde v hlavě řeším, co bylo v práci. Usmívám se při vzpomínkách na dovolenou. Mračím se při představě, že budu muset navštívit obchod a nakoupit věci potřebné. A najednou hop hop hop hop. Cože? Joooo, už jsem skoro doma.
Kdo jezdí po dálnici D1 do Ostravy tak to zná. Spousta lidí ji kritizuje. Já si to naopak chválím. Stalo se vám někdy, že jste minuli sjezd z dálnice a museli si najet hromadu kilometrů, aby jste se otočili a vrátili zpět? Nechejte si udělat houpačky, jako máme my, a nikdy se vám to nestane. Opravdu. Je to paráda. Jednu dobu byla Ostrava moc cítit a probral mě ten smrad. Teď když je tady všude vše ekologické, tak mi tento symbol a poznávací znamení prostě chyběl. Dálnice mě zachránila. A musím uznat, že tento úžasný úsek D1 si pochvaluje celá naše rodina. Znáte to, když naložíte děti do auta a ony vám usnou a po příjezdu do cíle je musíte budit? Jsou protivné a tak? Tady se vám to nestane. Moje sestra jezdí k babičce po dálnici. Tyhle „HUPY“, které by si výrobce Eurovia mohla nechat patentovat, děti probere. Na jejich ospalých tvářičkách se objeví úsměv a k babičce už přijedou probrané a natěšené, copak asi pro ně zase má. Mám to naprosto stejně.
Nemám ráda houpačky, když překročím rychlost, hrozí mi prokousnutí jazyka, ale to k horské dráze patří. A co je nejlepší? Na kolotočích musíte platit. My tuto atrakci tady můžeme využívat zcela zdarma. Tak vítejte v našem kraji a přijeďte na skok.
