Obecně nesnáším nakupování. Díky rodině se mi daří nákupům potravin vyhýbat a jediné co musím většinou udělat je někoho do obchodu dovést a následně nákup odvést. Tentokrát ale nevylo zbytí a musela jsem vstoupit dovnitř.
Díky současné situaci, kdy panuje omezený provoz je vstup do obchodu povolen jen s vozíkem. Moje maminka si vozík bere vždy, protože se o něj může při nakupování opírat a nemusí sebou tahat berličku. Naivně jsem si myslela, že když ji budu doprovázet, bude stačit jeden vozík. Ostatně byla jsem doprovod a měla jsem nakoupit jen rohlíky. Pan ochranka svou roli bral velmi vážně a zodpovědně, a se slovy, že vládní vyhláška povoluje jednoho člověka na jeden vozík mě vykázal z prodejny. No nic, přežiju to. Vzala jsem si tedy na ten svůj obří nákup vozík a proletěla prodejnou. Byl to tak trochu slalom mezi prázdnými vozíky, jejichž řidiči se potulovali po prodejně, a po nějaké době se s plnou náručí všeho potřebného k nim vraceli, jako lodě k přístavu s majákem, který září za noci.
Napočítala jsem si rohlíky, když už jsem tady, tak jich vezmu 20. To je množství, které by mi mohlo domoct k tomu, abych o tuhle srandu byla ochuzena minimálně 2 dny. A hurá k pokladně. Vyloženě mi tady chyběl, v televizi teď často používaný výraz, frontový manager. No nic, nějak to přežiju, zase. Tak si tak pěkně stojím ve frontě. Začínám chápat, že když tady mají lidi stát, tak už aspoň kvůli plnému vozíku. Tupě zírám do front přede mnou a přemýšlím, do které nakonec zapluju. Už stojím u pokladny. Paní, které zrovna pokladní markuje nákup plně využila kapacity svého vozíku, tak to má být. V řadě za mnou se rozčiluje pán, že chce jen vyjet ven s prázdným vozem. Bohužel, díky tomu, že ulička je úzká, nikdo mu nemůže uhnout i kdyby chtěl. Jsem sice prostornější postavou, ale můj vozík je na tom do šířky hůř a pán musí vztekle čekat.
Jsem na řadě. Super a STOP!!! Výměna pokladních. Jo, chápu že se to musí, ale způsob, jakým to proběhlo mě v tom zoufalství pobavil. Pro názornost malá legenda pokladny označíme a,b,c. Pokladníky A, B, C. Pokladníci k sobě sedí zády. Aby jeden mohl odejít, musí se zvednou i ten druhý. Budiž. Můj pan pokladní "A" na pokladně "a" dokončil předchozí nákup, vytáhl pokladní šuplík a stoupl si do pozoru. Pokladní "B" na pokladně "b" dokončovala nákup vedle. Čekali jsem cca 3 minuty. V pohodě. Pokladní "A" se přesunuje k pokladně "b", pokladní "B" se míří na pokladnu "c" a mladičká pokladní "C" si usedá na "a". Uf, snad se to zase rozjede. Pokladní "C" moc praxe nemá, nevadí, mám trpělivost, mám po šichtě a doma mě nikdo nečeká. První zádrhel je, když se ji nedaří dobře zasadit svůj šuplík. Pokladní "A" na pokladně "b" ji ochotně pomůže. Další 3 minuty. Následně zazní zvonek a blíží se paní vedoucí, která musí pomoct mladičké sličné slečně s přihlášením. Jestli jste byli někdy někdo na únikovce nebo luštili číselný rébus, tak si dovede představit co se dělo. Aby mohla pokladní aktivovat svou pokladnu, musí znát své číslo a číslo pokladny, které ji bylo přiděleno. Jen správná kombinace těchto čísel otevře kouzelný šuplík, který zákazníci naplní svými těžce vydřenými penězi.
Pán ve frontě už chtěl se svým prázdným vozíkem přeskočit frontu. Zoufalství prýštilo z každé buňky jeho těla. Když se mu podařilo prodrat se ven, vypadal jako svatební holubice, kterou svatebčané vypouštějí před radnicí. Věřím ale, že tenhle se tady rozhodně už nikdy nevrátí.
Mezitím se anonymní zákaznice slušně zeptá paní vedoucí, jestli by nebylo možné otevřít další pokladnu. Že ty fronty jsou už dost dlouhé. Znáte Souboj Titánů? A Medúzu? Tak takhle v něco podobného se proměnila paní vedoucí. Věřte, že ve chvíli, kdy spílala opovážlivým zákazníkům, se nikdo neopovážil zvednout oči, aby se na ni podíval. Pan ochranka, který mě prvně vracel pro vozík, začal paní Medúzu klidnit. Ta ho setřela slovy, že se neuklidní a brzy nějakému člověku ublíží.
Jako zázrakem se v tu chvíli slečně pokladní "C" na pokladně "a" podařilo otevřít šuplík a aktivovat pokladnu. Chtěla jsem být co nejdříve pryč. Nechci být paranoidní, ale trochu podezřívám slečnu, že chtěla, abych tou které ublíží její vedoucí Medúza byla já. Ona totiž začala ty rohlíky do kasy zadávat po jednom. Studený pot mi stékal po zádech, když jsem sledovala, jak se na displeji objevuje rohlík za rohlíkem. Nestačila jsem to počítat. I kdybych jich bylo 40, zaplatím kartou a mizím. Účet, na který musel padnout jeden strom jsem ji tam nechala. Může ho použít na svázání vedoucí, až ji chytne amok a skutečně bude chtít někomu ublížit.
Vím, je blbá doba. Všichni toho máme plné zuby. Ale jen mě vyděsila myšlenka, když se tohle děje s omezeným počtem zákazníků, pán Bůh nás opatruj, až to tady rozvolní.
