Když kocour není doma…..

Letos se mi poštěstilo mít volno na jeden hokejový zápas naší repre na mistrovství světa v hokeji. Vydala jsem se do naši hospůdky, kde se málokdy stane, že bych tam nepotkala někoho známého.

Hodně dlouho jsem tam nebyla a tak pro mě mělo být překvapením jak osazenstvo z řad hostů, tak  zaměstnanců.

Sedla jsem si ke stolu, objednala si pivo. Slečna servírka přišla poměrně brzy, ale evidentně ji moc nepotěšilo, že si dávám jen pivo a ještě více ji rozezlilo, že jsem si dovolila přesednout k jinému stolu. Ke stolu odkud bylo vidět dobře na plátno, na které se promítal hokej.

U vedlejšího stolu seděl kamarád s manželkou. Také přišli na hokej. Bylo zvláštní sledovat hokej za zvuku hudby z rádia. Slečna servírka měla přes své jemné rysy celkem drsný výraz. Chvíli jsem sbírala odvahu zeptat se ji, jestli by mohla pustit zvuk toho hokeje. Pustila. Pustila ho z televize v opačném rohu místnosti. Dodat, jestli by byla tak hodná a vypla současně z reproduktorů hrající rádio, bylo už nad rámec mé momentální odvahy. Kamarád pokusil říct, jestli by ten hokej zesílila. Slečna šlehla plamenným mečem svých oči a oznámila, že tedy trochu ano, ale že hokej rozhodně nebude řvát na celou hospodu. Osobně si myslím, že by to ocenili i lidé sedící na terase této restaurace, kteří se dívali skrze otevřená okna, neboť uvnitř se samozřejmě nekouří.

A pak se to stalo. Zázrak. Bylo to, jako když se popelka o půlnoci promění. Nebo v tomto případě spíše když se promění Fiona se západem slunce. Musím podotknout, že servírka byla pohledná už před přeměnou. Ale najednou se změnil výraz její tváře. Úsměv!!!! Běhala po lokále, ptala se, jestli jsme spokojeni, jestli zvuk dobrý, máme co pít a tak. Po pár minutách jsme zjistili, kdo posloužil jako zázračný prsten. Dorazila majitelka restaurace. Celkem mě to pobavilo. Ale bylo po hokeji a čas vyrazit domů. Jedno ale vím, jsem ráda, že ještě existují restaurace, kde nepoznáte, je-li šéf doma. Z některých by asi ani neměli odcházet.