Onehdy měl syn mé partnerky nějaké dotazy ohledně druhé světové války. My jsme odpověděly. Další otázka mě dostala. Vy si to pamatujete? Neptal se na paměť, ale na to, jak jsme staré. Jak to má mladý s matikou tady řešit nebudu.
Druhou světovou si skutečně nepamatuji, ale když se zamyslím, tak vzpomínek mám dost. Znakem stárnutí je prý vzpomínání. A já, na rozdíl dnešní mladé generace, mám na co vzpomínat. A to je moc dobře.
Pamatuji si na to, jak jsme „kradli“ jablka z cizí zahrady. Mysleli jsme, jak jsme drsní, ale paní sousedka nás pozorovala zpoza záclony. Byla ráda. Žila sama a my jsme ji ušetřili práci. Což jsme ale tehdy ovšem nevěděli. Lezli jsme po stromech. Hráli jsme na schovku, vyvolavku, Bumbrlíka, přehazovanou přes branku. Jezdili jsme na kole, kdy nejlepší byl ten z nás, kdo projel největší příkop a nespadl. Skákali jsme gumu. Hráli zeměkouli, kterou jsme na cestu namalovali cihlou. Ano, někteří urvali největší území pro SSSR a chudák z USA stál na špičkách, protože ztratil většinu svého území. Nepřemýšleli jsme nad politickou situací daných zemí a vzájemnými vztahy. Prostě jsme si hráli.
Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsme přerušili jakoukoli hru a rychle sedali na kola a jeli vstříc svým maminkám, brali jsme na řídítka tašky s nákupem, který maminky zvládly cestou z třídních schůzek. Najednou jsme byli nejhodnější děti na světě. Ulice se zcela vylidnila. Všechna děcka musela domů, vyslechnout si, co se dělo ve škole. Venku mohla zůstat jen moje ségra, protože měla samé jedničky a byla vzorňák. Což ji k ničemu nebylo, když my všichni ostatní jsme byli doma.
Dodnes dokážu určit původ některých svých jizev. Třeba na zápěstí mám jednu, která vznikla při probodávání krabičky od nanukového dortu. Dělala jsem díry do víčka, aby mohli dýchat koníci, které jsme chytali na louce. Někteří máme na kolenou pod kůži zarostlou škváru z fotbalu. Ještě teď mám v očích slzy, když si vzpomenu, jak se to muselo ve vaně drhnout kartáčkem.
Jsem moc ráda za své dětství. Za to, že v té době neexistoval internet, telefon byl přístroj s točícím číselníkem, který sloužil k vyřizování důležitých věcí a vzkazů a ne na hraní. I když točit číselníkem byla taky legrace, zvláště když ve sluchátko hrálo halali.
Na co budou vzpomínat dnešní děti? Na to, že berou jako trest, když musí ven? Na to jak daleko se dostanou v nějaké hře? Kolikrát viděly video na youtube, ve kterém sledují cizí zážitky, cizí život cizích lidí? Prostě jiná doba.
