Nevím, čím to je, ale pondělní ráno mi připadá vždy nějaké jiné. Pracuji na směny od pondělí do neděle, svátek nesvátek, ale přesto mi to pondělí přijde těžší.
Cestou do práce v autě přemítám, co ten týden přinese a hlavně, kde zaparkuju. Mám svoje oblíbená místa. Je samozřejmostí, že chci zaparkovat co nejblíže práci. Každý ušetřený krok je vidět na mé „vypracované“ postavě. Mezi námi, ideální by pro mě bylo, kdybych chodila do práce pěšky už z domu, ale moje lenost mi to nedovolí. Ano výmluva, ale to je na jiný článek.
Zpátky k parkovacím místům. Pracuji v centru a tam je umění zaparkovat. Není to o tom si přivstat. I když jedu na pět ráno, tak zde místo nemusím najít. Ale je tady jeden takový záliv za zónou zákazu parkování, které se obsazuje jako poslední. Vejdou se do něj dvě auta. Tedy vejdou se zde dvě auta, pokud řidič zaparkuje ohleduplně. Dokáže mě urvat, když někdo s malým prckem si stoupne doprostřed tak, aby se tam nikdo jiný už nevešel. Možná to dělá proto, že se o svého plecháče bojí, ale já si myslím, že to není možné, že to musí být schválně. V duchu si pomyslím, že ten člověk parkuje jako ……… (dosaď si sám).
Dneska ráno přijíždím k práci a zamýšlím se opět nad divokým pondělím a pomalu couvám do zálivu. Pak si úplně sobecky řeknu, že když může někdo parkovat jako …….., tak si tak jednou zaparkuju taky. Krásně se tam se svým bílým šípem rozvalím, zamknu a odcházím. V tu chvíli si uvědomím, že stojím v zálivu zákazu parkování a moje sobectví by mohlo být odměněno vzkazem za stěračem od bdělého strážníka, který tak plní jen své povinnosti. Skočím do auta, zajedu do posledního zálivu a pokorně se přitlačím ke kraji, aby se vedle mě ještě někdo vešel. Celkově mě tato situaci ráno probere. Usměju se a vzpomenu si na větu, která mě poslední dobou napadá často: Chovej se jako člověk, kterého bys rád potkával.
Přeji vám pěkné pondělní ráno a také všem ze srdce přeji, aby vám přivedlo do cesty ty, které rádi potkáváte.
