Jak jsme letěli do Turecka

Rozhodli jsme se, že na dovolenou poletíme k moři a vybrali jsme si Turecko. První zastávka byla v cestovní kanceláři. Využili jsme akce first minute. Prostě si vybereme něco hned, než abychom pak jeli tam, co na nás zbyde. 

Vybírali jsme dlouho a pečlivě a to proto, abychom nakonec dali na doporučení paní z cestovky a na poukazu bylo úplně jiné místo a hotel než jsme původně zamýšleli. Výsledek bylo Eftalia Village v oblasti Alanya kousek od městečka Konakli. Turecká riviéra.

Za zvuků hitů 80tých let a něčemu, čemu by se při nadměrném množství dobré vůle dalo říkat zpěv, jsme vyrazili na letiště Leoše Janáčka. Pokyny byly jasné, parkoviště P1 pro vyložení kufrů, následně parkoviště P3 pro odložení auta. Jasně. Halu jsme našli. A po dvou kolečkách ve směru šipek se mi nakonec povedlo najít i parkoviště P3. Já: „Dobré ráno,  my letíme s (nevyřčeno).“ Hlídač: „Tady letí každý paní. Ha ha ha.“ Přiznám se, že mi ve 2:45 ráno naprosto  chybělo pochopení pro humor bodrého staříka, který s tímto vtipem jistě oblažoval všechny zde parkující. Jen by mě zajímalo, jakým vtipem počastoval lidi, kteří se vrátili z dovolené dva dny po našem odletu a zjistili, že jim na tomto parkovišti strom, který se zlomil pod náporem větru, rozbil auto.

Chápu, že Ostrava je příliš maličká na velké letiště. Ale letadlo nikdy neletí prázdné, tak proč je zde jen cca 20 sedaček? No děti posedaly na kufry a ty šťastnější měly svůj komfort zajištěn kočárkem.

Po chvíli se objevily dvě paní, které podle mě ovládají celé letiště. Kromě pasů, které kontrolovali zaměstnanci PČR, nás prováděly snad všude. Tak jak nás mile na letišti přivítaly, tak nás mile i vypustily na palubu letadla. Přiznám se, že nepatřím mezi štíhlé, do sedačky Boeingu 737 verze 800 jsem se sice vešla, ale komfortní cestování vypadá trochu jinak. Naštěstí radost z právě začínající dovolené a očekávání nových zážitků a míst mě tak nějak vcucnulo, že mi ten malý prostor ani MOC nevadil. A dovolená začala.