Jednou za čas není vyhnutí a musím se vypravit do nějakého nákupního centra. Je jich čím dál více a jsou stále větší a větší. Přímou úměrou rostou i přilehlá parkoviště.
Dlouho se rozhoduju, než se do té změti ulic, uliček a zákoutí obchoďáku vydám. Vždycky samozřejmě vím, pro co konkrétně jdu. Někdy se mi i podaří koupit přesně to, co hledám, a k tomu i něco co nikdy nebudu potřebovat, ale bylo to ve slevě, mělo to dobrou barvu, už ani nevím, proč to mám. Ale spokojená s úsměvem na rtech se vydám k autu. A to je můj konec.
Parkoviště jsou rozhodně zákeřná. Když parkuju, snažím se najít místo, které nemůžu zapomenout. Je tam strom, reklama. A vím jistě, že ho najdu. Nenajdu. Byl tam opravdu jeden strom, jedna jediná reklama. Po chvíli v obchodě někdo venku vysázel celý les a vylepil všude stejné plakáty! Aby toho nebylo málo, přidal více východů než, bylo vchodů, takže jsem úplně někde jinde než na začátku.
Nepodléhám panice, rozhodně tady nebudu sedět na zadku a čekat, až všichni odjedou. Ještě že mám dálkové ovládání. Nenápadně se procházím po parkovišti a mačkám tlačítko. Snad na mě někde ten můj mazlík pípne. Vypadám trochu jako zloděj. Tvářím se tak klidně a nenápadně, že by mě z fleku mohli zavřít. Po době, která je pocitově neúnosně dlouhá, minimálně několik hodin, jsem u auta. Heuréka!
Příště si dám pozor. Zajedu do podzemních garáží. Zapamatuju si písmeno a číslo. Samozřejmě na tom nejsem tak špatně, abych si to musela psát. Nákup byl brnkačka. Jsem dole a hledám D, super, číslo 4, super. Za co???? Jaká barva?!
