Život v Africe 3 / Láska

Do Zambie jsem přišla v roce 2017 a to za prací pro jednu menší českou neziskovou organizaci. Jenže po druhém pracovním dni, tehdy večer v hospodě, jsem poznala svého manžela. V té době jsem měla větší štěstí než rozumu.

Do Zambie jsem přišla v roce 2017 a to za prací pro jednu menší českou neziskovou organizaci. Jenže po druhém pracovním dni, tehdy večer v hospodě, kam jsem si zašla na jedno pivo po práci (byl pátek), jsem poznala svého manžela. V té době jsem měla větší štěstí než rozumu a potkala jsem báječného muže, s kterým jsme spolu pět let a máme dvě dcery.

Do Afriky jsem vždy chtěla jít za prací. Vystudovala jsem Africká studia a chtěla jsem si zkusit pracovat v Africe. První pracovní nabídka mě zavedla do Zambie, kde jsem zůstala do teď. Ale nebylo to jednoduché. Po dvou letech, projekt, na kterém jsem pracovala, byl řádně ukončen a práce pro mě tudíž skončila. To už jsme ale měli s manželem (tehdy ještě přítel) několikaměsíční dceru a stáli jsme před rozhodnutím, co budeme dělat dál. V té době jsme žili v rurální oblasti Západní provincie Zambie, kde jsou lidé závislí především na tom, co si vypěstují a trh je tu velice omezený a pro mnoho lidí nedostupný. Pro mnoho lidí je toto město místem chudoby a zaostalosti. Přístup ke zdravotní péči je zde velice omezený, ale já jsem tu vždy byla spokojená a právě naopak můj zdravotní stav se tu zlepšil oproti tomu, jak jsem bývala nemocná doma. Naopak mě fascinovalo, jak jsou místní lidé soběstační a uvědomila jsem si kolik různých vymožeností a technologií potřebuji ke svému životu. Začala jsem obdivovat to, jak místní lidé žijí, především farmáři.

Můj muž si dobře uvědomoval obrovské kulturní a sociální rozdíly mezi námi dvěma (on je sirotek z Afriky, já pocházím z plně funkční evropské rodiny) a ze začátku byl velice skeptický k našemu vztahu. Sám si musel projít obdobím rozhodování, co by pro něj život se mnou znamenal. Život s cizinkou a ještě k tomu běloškou kompletně změnil jeho sociální postavení a to, jak je vnímám ve společnosti. Musel se s tím sám vyrovnat, aby mi mohl být oporou v pro mě cizí zemi. Proto, když se rozhodl, že se přestěhujeme do většího a především mezinárodnějšího města, souhlasila jsem, i když se mi venkovskou oblast nechtělo opouštět. Můj manžel měl dobré důvody k tomu, aby zabalil všechen nábytek a věci, které jsme vlastnili na malý náklaďák a přesunuli jsme se o asi 500 km více na jih do turistického města Livingstone blízko Viktoriiných vodopádů.

Město Livingstone jsem předtím navštívila, ale to jak jsem to místo začala vnímat, když jsem se sem přistěhovala, se změnilo. O Livingstonu se říká, že je nejturističtější místo v Zambii a opravdu sem míří spousty lidí navštívit Viktoriny vodopády. Navíc poloha Livingstonu při hranicích s Botswanou (a krásným národním parkem Chobe a deltou řeky Okavango) a Zimbabwe (jiný pohled na Viktoriiny vodopády) nahrává proudění turistů mezi těmito zeměmi. Pro mě je ale Livingstone místem lásky. Nikdy v životě jsem neviděla tolik lásky mezi lidmi, ale zároveň i tolik zlomených srdcí.

Livingstone je stále poměrně chudou oblastí (v porovnání s jinými luxusními safari místy v okolí) a je tu hodně malých i velkých neziskových organizací, za kterými dojíždí dobrovolníci. Místní trh, na kterém není ještě tolik konkurence, je lákající k založení různých turistických agentur nebo rozvojových organizací. Mám tu mnoho kamarádek, které pochází z Evropy nebo Ameriky, které sem přišli za prací nebo dobrovolnickou činností a již tady zůstali.

Mám tu kamarádku z Ruska, která jsem přišla za svým tehdejším přítelem, se kterým se poznala v Evropě. I když ona je zrovna příklad zlomeného srdce a s jejím mužem jim to nevyšlo, zůstala tady a nikdy se zpět do Ruska nevrátila. Naše dcera chodí do školy s míšenými dětmi mých kamarádek a je dobré, že je tu báječná komunita lidí. Na druhou stranu mi občas přijde, že zde žijeme v uzavřeném světě, plný safari a turistů. Občas když si člověk zajde s laptopem napsat pár emailů s výhledem na řeku Zambezi a stádo slonů, kteří se přišli napít k řece, zdá se jako kdybych byla na nekončící dovolené.

Přitom realita je taková, že jenom o pár kilometrů dále žijí lidé úplně odlišně. V tzv. Compoundech/Slumech, oblastí, ve kterých lidé žijí v domech, které spíše připomínají plechové krabice s přístupem k elektřině, ale velice omezeným přístupem k tekoucí vodě, k pitné vodě už vůbec ne. Lidé na vesnicích v okolí mají lepší přístup k vodě, jak na vaření, tak pitné z vesnických studní, které zde byly vybudovány. Ale lidé žijí bez elektřiny, v mnoha vesnicích bez mobilního signálu, v tradičních domech bez přístupu na trh, závislí na tom, co si vypěstují.

Život v compoundu je hrozný a i přes velké množství různých organizací, které pracují s ohroženou mládeží, dívkami, atd., se stále nedaří vymýtit bídu těchto míst. Život na vesnici je dle mého názoru lepší, protože příroda nejenom uklidňuje duši, ale šetří i peněženku. Místní lidé nemají problém vydělat peníze, ale ve většině případů vydělané peníze nejsou zisk. Ať už to je ve městě, kde organizace podpoří mládež nebo na vesnici jiná organizace podpoří farmáře, vždy je to podpora pomocí vstupů – finančních, materiálních. Postavíme školu nebo dům k bydlení, rozdáme farmářům semena a chemická hnojiva. Lidé jsou schopni tuto pomoc přijmout a jednorázově využít – škola poběží dokud jsou učitelé placeni tou organizací, farmář prodá úrodu, kterou získal z pomoci, kterou dostal. Ale co dále? Kde místní lidé vezmou peníze na údržbu školy, když její postavení nepřišlo z jejich strany nebo, jak farmář zasadí další semena, na které nemá peníze, protože to, co si vydělal použil na to, co potřeboval farmář a jeho rodina.

Chceme v Africe stavět, investovat do budování spíše materiálních projektů, rozdávat věci. To, co nevidím často, je předávání informací, sdílení know-how, hledání společných řešení. Je důležité podpořit lidi v tom, co dělají a nacházet místní způsoby řešení. Nesnažit se změnit místní podmínky v to, co my shledáváme potřebné a přijatelné k životu, ale opravdu podpořit lidi v tom, co mají a v čem jsou dobří, i když se nám to může zdát nesmyslné, nefunkční, neefektivní, a tak dále. Láska vychází z toho, jak přijmeme druhého aniž bychom požadovali, aby se člověk změnil nebo se přizpůsobil nám.

Nikdo nás (zatím) nenutí, abychom změnili náš moderní životní styl v něco jiného (i když by to třeba bylo pro dobrou věc, jako je ochrana životního prostředí). Proč bychom měli nutit místní lidi v afrických městech nebo vesnicích, aby se modernizovali, aby byli stejní jako my. Můžeme se navzájem od sebe naučit hodně věcí, ale nemůžeme pohlížet na život jiného člověka méněcenně, jenom protože nežije tak jako my. Naopak v dnešní době, kdy stojíme před faktem zničeného životního prostředí, shledávám africký život především na vesnicích velice pokrokoví a více přizpůsobený životu v našich současných podmínkách. Podařilo se mi přesvědčit manžela, že život farmáře na vesnici je důstojný a pořídili jsme si malý kus půdy ve vesnici blízko Viktoriiných vodopádů nedaleko Livingstonu. Zde jsme si založili malou organickou farmu, pro jejíchž chod nejsou potřeba žádné peníze. Farma je organická, holistická, využívá místních zdrojů a vědomostí, ale zároveň pracuje s přírodou šetrně a nevyčerpává všechny zdroje, ale snaží se zavést systémy, které by zdroje obnovovali. Rádi bychom tu vybudovali život, který je důstojný bez stresu a plný lásky. Tak uvidíme zda se nám to povede.