Současný potravinový systém škodí Africe i klimatu. Je potřeba změnit to, co jíme, abychom přispěli nejen ke zlepšení společnosti, ale také ke zlepšení klimatu.
Jídlo - základní lidská potřeba k přežití a zároveň jeden z nejpalčivějších problémů lidí. Žijeme v Zambii, v africké zemi, která je závislá na zahraniční pomoci a investicích. Nikdy jsem neviděla pohromadě tolik různých organizací, které se snaží pomoci místním lidem a komunitám a přesto tu máme předpovědi, že příští rok nebude dostatek jídla. Žiji tu již pět/šest let a toto není poprvé za tu dobu, kdy Zambie měla problémy s nedostatkem potravin. V roce 2019, kdy jsme žili v rurální oblasti západní provincie, lidé zde umírali hlady. V té době můj manžel pracoval blízko hranic s Angolou ve městě Shagombo, kde se objevily případy úmrtí hladem. Toto místo je charakteristické písčitou půdou, žádnou vegetací včetně stromů a potravinová pomoc se sem dostala pozdě, kvůli náročnému terénu a dopravě. Tato potravinová pomoc přišla pravděpodobně z hlavního města a možná ještě dále, třeba i ze zámoří. Ale jen o pár stovek kilometrů dále (v rámci rozlohy Zambii je toto blízko) od místa, kde lidé hladověli se nachází královský les, kde se lidem daří dobře a těžká období se jim zvládají líp. Tento les je zakázáno kácet a nad jeho údržbou dohlíží samotný král západní provincie. Jistě každého Čecha napadne, že se v lese nachází jídlo jako jsou houby, zvířata jako je třeba zajíc, v Čechách je to srna v Zambii je to antilopa a další. To samé platí pro africký les a kromě toho, místní lesy dále nabízejí divoké ovoce, ořechy (například mahuluhulu, mawi, mongongo a další) a místní lidé si pochutnávají i na hmyzu, jako jsou například housenky, které se pravidelně objevují na stromě Mahuluhulu, který plodí divoké ovoce. Proč se nedovezla potravinová pomoc právě z tohoto lesa, který je daleko blíže než odkud se původně přivezlo jídlo, vše by to stálo méně peněz, úsilí a zachránilo by to životy.
Předpokládá se, že by Zambie byla schopná sesbírat až čtyřicet tisíc tun hub týdně z místních lesů. Proč je tedy vyhlášen hladomor na příští rok, když se tu jídlo nachází přirozeně? Hlad byl na příští rok vyhlášen z důvodu rostoucích cen chemických hnojiv. Co to má společného s jídlem, přece náš potravinový systém nebo to, jak si pěstujeme jídlo, by nemělo záviset na nějakých chemikáliích. Opak je ale pravdou, alespoň zde v Zambii, kde jsou hlavní plodiny pěstovány pomocí chemikálií. Příští rok se předpokládá, že se jejich cena zvedne alespoň o polovinu a to znamená, že farmáři nebudou mít přístup k dostatku těchto chemikálií, aby vypěstovali dostatek plodin, nejen pro sebe ale i pro hospodářská zvířata. V tomto případě to není příroda, která nás zradila, ale jsou to velké chemické společnosti, které profitují z utrpení lidí.
Každým dnem jsou místní lesy káceny, aby se zasadila kukuřice, která se pohnojí výrobky, ze kterých není poznat pro běžného afrického člověka co obsahují, protože složení uvedené na obalu je změť číslic a chemických zkratek. Já, která mám univerzitní vzdělání sama nerozumím tomu, co tyto chemikálie obsahují, natož pak místní člověk, který má ještě více omezený přístup ke vzdělání. Nejenom to, že kácíme lesy, které jsou našimi plícemi, ale ničíme i lesní úrodu hub, divokého ovoce, vyháníme divoké druhy zvířat a ničíme si vodní zdroje. A to vše ve jménu pár hlavních plodin (především kukuřice a pšenice), ze kterých poté vyrobíme velice omezený jídelníček. Počet potravin, které vyrábíme z mouky se dalece nerovná počtu poživatelných druhů, které se nachází v přírodě.
Všeobecně je náš jídelníček velice omezený zaměřený na mouku, cukr, maso, vejce, mléko a pár druhů zeleniny a ovoce. Z těchto limitovaných možností si sestavujeme ten samý jídelníček stále dokola. A přes dovoz této potravinové pomoci a distribuci chemických hnojiv nutíme i ostatní přizpůsobit se tomuto jídelníčku. Změna toho, co jíme není jednoduchá, já to vidím sama na sobě v tom, jak jsem neflexibilní v přizpůsobení se novým jídlům. Asi se každý odhodlá ochutnat housenku, ale kdo je dokáže jíst každý den? Můj manžel a dcera si na nich pochutnávají pravidelně a tvoří velkou část jejich jídelníčku. Manžel je zvyklý jíst housenky a další hmyz odmalička a tak vychovává i naši dceru. Změna jídelníčku je spíše generační proces a neočekávám žádné změny okamžitě. Ale je potřeba někde začít, třeba u našich dětí. Diverzifikovaný jídelníček pomůže chránit naše přírodní zdroje a zachová biodiversitu. Omezený jídelníček, omezuje nejenom nás, ale i naši planetu a přírodu.
Všichni například obdivujeme velké africké baobaby, ale málo y nás ví, že se jejich plody dají jíst nebo má k nim přístup. Manžel mi tuhle přivezl domů ovoce a já se snažila uhodnout, co je to za druh dle vzhledu: je to citron? Je to pomeranč? Nebylo to ani jedno, manžel zamumlal nějaké místní jméno, které mi nic neříkalo, asi nějaká odrůda divokého pomeranče, kterou přivezl z jedné vesnice, kde tyto stromy rostou. Stovky možná až tisíce různých podobných, ale i úplně odlišných druhů se tu nacházejí, ale nikdo je systematicky nesbírá, nevyváží, nedováží, tam kde by to bylo potřeba. Afrika má potenciál stát se zásobitelem potravin i klidně celého světa, ale je potřeba otevřít mysl novým možnostem a dát příležitost někomu jinému, protože to, jak máme nyní nastavený potravinový systém je pro mě selhání.
