Plánovat či neplánovat v Africe

Pro život v Africe člověk potřebuje být flexibilní a dodržování plánu není vždy podstatné. Můžete si přečíst, jak jsem k tomu došla na základě svých zkušeností ze života v Africe.

Nedávno jsem se dostala do situace, která připomíná,  jak je těžké se odprostit od naší vlastní kultury, ve které jsem vyrostla, i přesto, že dlouhobě žiju v cizí zemi a to konkrétně v jihoafrické zemi Zambii. S rodinou bydlíme ve městě Livingstone, což je hlavní turistické město Zambie, ale je to město malé a kromě turistických atrakcí, zařízení pro běžný život tu nejsou dostupné (kvalitní zdravotní péče, úřady, atd.). Potřebovala jsem si naplánovat cestu do hlavního města Lusaky a mé původní plánování bylo spíše zambijské. Lusaka je vzdálená od Livingstonu přibližně 500 kilometrů a cesta tam trvá celý den (8 – 12 hodin). Původně jsem cestu plánovala v africkém stylu s tím, že odjedu až se to bude nejvíce hodit (v potaz se může vzít vhodné počasí, finanční situace, pracovní i rodinné záležitosti). Měla jsem v plánu cestovat mezi nedělí a středou, ale který den přesně jsem si chtěla vybrat až na základě různých okolností.

Po pár diskuzích s českými rodiči, přáteli a kolegy v práci, jsem začala cestu do hlavního města plánovat podrobněji s jasným rozvrhem schůzek, cestování a dalších. Měla jsem jasný program, který mě ujišťoval v tom, že vše bude v pořádku, protože jsem všechno naplánovala. Komplikace se dostavily v prvních hodinách mého skvělého plánu. Plán cesty jsem si naplánovala na neděli, abych v pondělí mohla začít se schůzkami. O pár hodin později bylo ale již jasné, že by bylo lepší cestovat o jeden den později. Ale nechtěla jsem svůj plán měnit a ostatní schůzky posouvat, a tak jsem v neděli odjela. Již v neděli odpoledne, když jsem cestovala přes děravou cestu do hlavního města, byla první pondělní schůzka zrušena. Nicménně jsem se pořád chtěla řídit svým plánem, a tak jsem vysvětlovala, že jedu zdaleka a zda je možné přece jenom schůzku uskutečnit. Nutně jsem se potřebovala řídit naplánovaným rozvrhem, jelikož na tom závisely ostatní aktivity, které jsem si naplánovala. Bylo mi vyhověno, ale to jsem ještě nevěděla, co mě druhý den čeká.

Můj manžel na mě vždy pozná, když se necítím pohodlně a rád mě podpoří v těchto chvílích slovy o nutnotsti flexibility v africkém prostředí. Velkou dávku flexibility jsem rozhodně potřebovala druhý den při domluvené schůzce s kožní specialistkou v jedné z nejlepších nemocnic v Zambii. Já mám vždy štěstí (nebo smůlu), když se jedná o zdravotní péči v Zambii. Při narození mé druhé dcery ve státní nemocni u porodu asistoval vyučený porodník (v Zambii se tento obor studuje zvlášť a vyučují se převážně tradiční metody) a těhotná zdravotní sestřička. Porodík byl skvělý a já jsem z porodního sálu odcházela ve velice dobré kondici. Druhý porod jsem měla kompletně přirozený, byl bolestivější a delší než můj první. Poprvé jsem rodila v rurální oblasti, kde se na mě připravilo více jak deset zdravotníků s různým moderním vybavením. Narození naší první dcery se odehrálo sice v rurální oblasti, ale ve státní nemocnici, která byla podpořena českou rozvojovou pomocí, bylo dodáno vybavení a personál byl vyškolen. Takové pozornosti se mi v Livingstonu nedostalo a rodila jsem bez větší pozornosti. Ale mohla jsem si vybrat člena rodiny, který mohl zůstat přítomen při porodu. Zdravotní sestřička, která porodu asistovala byla v pokročilém stádiu těhotenství a na začátku mého porodu ji praskla voda a její porod začal také. V tu chvíli jsem si vybrala, že na porodním sále s námi zůstane teta mého manžela a jeho jsem poslala pryč. Teta mého manžela je vyučená porodnice a já jsem se cítila pohodlněji, aby zůstala spíše ona. Obě dvě, já i zdravotní sestřička, jsme porodili zdravé děti, já o něco dříve tří kilovou holčičku a ona čtyřkilového chlapečka. Kdybych měla srovnat, který porod mi více vyhoval, tak asi ten přirozenější, i přes jeho chaotičnost, po porodní léčba trvala minimální dobu.

Druhý chaotický příběh v africké nemocnici se odehrál, když jsem jela navštívit kožní specialistku, doktorku z Ukrajiny, která ale žije s rodinou v Zambii. V den mé domluvené schůzky zdraví jejího otce se zhoršilo, a protože jsem se nacházela v nejlepší nemocnici v celé zemi, stala jsem se svědkem jeho záchrany. Celou situaci zpětně vidím jako velice bizardní, kde jsem se domáhala profesionální služby v africké zemi, kde se nesmí zapomínat na to, že strasti jsou každodenní součástí života. Nemocniční personál byl velice vstřícný a doktorka také, a po pěti a půl hodinách čekání jsem se dostala na řadu a dočkala se své lékařské prohlídky. Prohlídka trvala pár minut, protože jsem samozřejmě nejdříve potřebovala krevní a kožní testy. A tak začal tří hodinový maraton s laboratorími pracovníky.

Opět mi to připomělo, že pro život v Africe, člověk potřebuje být flexibilní a dodržování plánu není vždy podstatné. V Africe vše, co se plánuje, se musí plánovat s respektem k ostatním a spěchání se považuje za neuctivou strategii a vyjadřuje to negativní emoce. Můj manžel vždy říká, že času je dost a když vedoucí není přítomem, pokračování v úsilí je provejem nerespektu. Když se v Africe plánuje, je potřeba nehledět jen na sebe, ale vzít v potaz i ostatní, protože ať chceme nebo nechceme, život nás vždy spojí s ostatními.